Článek
Nevinný večer u moře
Letos jsme s manželkou vyrazili do Řecka. Po letech práce bez přestávky jsme si konečně dopřáli all inclusive hotel, kde se nemusí o nic starat. Slunce, moře, sklenka vína, klid. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Hned první večer pořádali v hotelu grilování. Na terase hrála živá hudba, personál roznášel drinky a lidé se smáli. Byla to ta chvíle, kdy se všechno zdálo dokonalé. Jenže pak jsem si všiml, jak se manželka zarazila.
Stáli jsme zrovna u bufetu, když za námi kdosi prohodil pár vět anglicky. Otočil jsem se a uviděl chlapa ve středních letech v rozepnuté košili, který se smál se skupinkou lidí. Než jsem stačil něco říct, manželka zbledla. „To snad ne,“ zamumlala. Podívala se na mě a rychle sklopila oči. V tu chvíli jsem pochopil, že toho muže zná. Byl to její šéf.
Svět se zmenšil na hotelový dvorek
Bylo zvláštní, jak rychle se atmosféra změnila. Ještě před pár minutami jsme plánovali výlet lodí a bavili se o tom, že konečně vypneme. A teď jsme oba stáli v rozpacích, jako by někdo zhasl světlo. Její šéf, říkejme mu pan D., byl člověk, o kterém často mluvila. Prý náročný, přísný, ale férový. Nikdy mě nenapadlo, že ho potkáme zrovna tady, stovky kilometrů od domova.
Manželka se nakonec odhodlala pozdravit. Usmívala se, ale bylo vidět, že by nejradši zmizela. Pan D. ji okamžitě poznal, pozdravil a choval se až příliš přátelsky. Večeři jsme nakonec strávili ve stejné části terasy, protože jinde už nebylo místo. Když si manželka do vína přilila trochu vody, aby nevypila moc, došlo mi, jak moc se snaží působit v pohodě. „To je přece fajn, že ho potkala,“ říkal jsem si v duchu. Ale nebylo. Celý večer byl plný napětí.
Kolegové u grilu
Když jsme se vrátili do pokoje, bylo jasné, že manželka je nervózní. Prý doufala, že si ji šéf s manželkou nebudou všímat. Jenže druhý den u bazénu se potkali znovu. A ne sami – s nimi dorazili i dva další lidé z práce. Najednou se z dovolené stalo neoficiální firemní setkání. U hotelového grilu se povídalo o projektech, termínech, výkonech. A já, který si přijel odpočinout, jsem seděl mezi cizími lidmi a poslouchal pracovní historky.
Třetí den se to dalo sotva vydržet. Manželka se snažila být milá, ale bylo znát, že se necítí svobodně. Ráno vstávala dřív, aby se vyhnula snídani, a večer se tvářila, že ji bolí hlava, jen aby nemusela znovu k hotelovému grilu. Chtěla, abych to neřešil. Prý se to prostě stalo, náhoda, smůla. Ale já viděl, jak ji to štve. Jak se jí dovolená mění v úzkost.
Ticho po návratu
Po návratu domů se o tom dlouho nemluvilo. Myslel jsem, že to vyšumí. Jenže pak jsem slyšel, jak mluví s kamarádkou, že šéf o té dovolené před kolegy mlčí. Prý taky nechce, aby se to řešilo. A tehdy jsem pochopil, že se stydí. Ne proto, že by udělala něco špatného, ale protože se bála, že to ostatní budou hodnotit. Že jí budou závidět. Nebo že si budou myslet, že se snažila zalíbit.
Začal jsem nad tím přemýšlet. Jak zvláštní je, že se člověk stydí za obyčejnou věc, že jede na dovolenou, že chce vypnout, že nechce být pořád „v práci“. Naše generace se naučila žít tak, že všechno souvisí s výkonem. I když jste u moře, máte pocit, že musíte být produktivní. A když náhodou potkáte šéfa, cítíte se provinile, že si dovolujete odpočívat.
Až moc dokonalý svět
Manželka nakonec přiznala, že ji to celé vyčerpalo. Nešlo o samotné setkání, ale o ten tlak, který cítila. Jakoby i na dovolené musela dokazovat, že je dobrá zaměstnankyně. Přitom právě tohle by měl být čas, kdy člověk prostě vypne. Bez výčitek, bez přetvářky. Jenže my jsme si z práce udělali stín, který jde všude s námi i k hotelovému grilu. Od té doby jsme se rozhodli dělat věci jinak. Dovolenou si plánujeme tak, aby nás nikdo neznal. Žádné firemní destinace, žádné resorty plné lidí z kanceláří.
Raději menší penzion někde v horách, kde se dá být sám sebou. Možná je to malý krok, ale pro nás důležitý. Protože svoboda neznamená jen mít volno, ale i to, že se člověk nemusí přetvařovat. Dneska se na tu situaci díváme s nadhledem. Smějeme se tomu, že svět je malý a že potkat šéfa u grilu není konec světa. Ale tehdy nám to přišlo jako pohroma. A možná právě proto, že jsme si v té chvíli uvědomili, jak moc jsme svázaní rolí, kterou hrajeme v práci nám ta dovolená nakonec dala víc, než jsme čekali.
