Článek
Šatní skříň plná šatů, které voněly jejím parfémem. Knihy s ohnutými rohy na stranách, které měla ráda. A taky malá dřevěná krabička, vyložená vybledlým sametem, kterou vždycky schovávala v zadní části šuplíku v sekretáři.
V té krabičce ležela stará brož. Nic zvláštního na první pohled – oválný tvar, nějaké kamínky, trochu zašlé zlato. Pamatuju si, že ji nosila jen výjimečně, na Vánoce nebo když šla na třídní sraz. „To je památeční kousek po babičce,“ říkala vždycky, když jsem se jí jako malá ptala, proč ji nenosí častěji. „Takové věci se nenosí do obchodu nebo na poštu. Ty se nosí, když chceš někomu ukázat, že si ho vážíš.“
Tu krabičku jsem po pohřbu strčila do prádelníku mezi ponožky a na dva roky na ni zapomněla. Našla jsem ji minulý měsíc, když jsem uklízela před Velikonocemi. Chvíli jsem broži otáčela v prstech a vzpomínala, jak mamince slušela, když si ji připnula na tmavě modré šaty. A pak mě napadlo – co kdybych ji začala nosit já? Bylo by to, jako by byla pořád se mnou.
Jenže brož byla zašlá, jeden kamínek se viklal a zapínání bylo trochu uvolněné. Vzala jsem ji tedy ke zlatníkovi v našem městě. Pan Novotný má krámek na náměstí už dobrých třicet let. Je to takový ten klasický zlatník staré školy – brýle na nose, lupa připevněná k oku, prsty věčně zabarvené od leštidla na kovy.
Položila jsem před něj krabičku na pult a řekla: „Dobrý den, potřebovala bych opravit tuhle brož po mamince. Jde to?“
Pan Novotný si nasadil lupu, vzal brož do ruky a začal si ji prohlížet. Nejdřív jen tak zběžně, ale pak jsem si všimla, že se jeho výraz mění. Naklonil se blíž, pak odložil lupu a vzal si silnější zvětšovací sklo. Chvilku bylo v obchodě úplné ticho. Pak se na mě podíval s výrazem, jako by viděl ducha.
„Paní Novotná, víte vy vůbec, co to tady máte?“ zeptal se tichým hlasem. Pokrčila jsem rameny. „Brož po mamince. A vlastně po babičce. Proč? Je to něco zvláštního?“ Pan Novotný se v tu chvíli málem sesunul ze židle. „Zvláštního? Tohle je secesní brož od Alfonse Muchy! Podívejte na ten detail vzadu, vidíte ten malý podpis? To je Muchova signatura.“
Musela jsem vypadat dost zmateně, protože pokračoval: „Alfons Mucha, rozumíte? Jeden z našich nejvýznamnějších umělců! Tohle není obyčejná brož, to je umělecký klenot. A v takovém stavu… musí mít dnes hodnotu několik set tisíc korun!“
Teď jsem byla já, kdo potřeboval židli. Několik set tisíc? Ta brož, která ležela roky v šuplíku mezi kapesníky a rukavicemi? „To není možné,“ vydechla jsem. „Maminka byla učitelka, babička prodavačka v lahůdkách. Jak by se k něčemu takovému dostaly?“
Pan Novotný se usmál. „To je právě to zajímavé na starých špercích – každý má svůj příběh. Mucha navrhoval šperky pro běžné lidi i pro šlechtu. Někdy stačilo být ve správný čas na správném místě… nebo znát správné lidi.“
Vrátila jsem se domů s hlavou plnou otázek. Brož jsem nechala u pana Novotného na vyčištění a opravu. Slíbil, že s ní bude zacházet jako s pokladem, kterým zřejmě je. A já začala pátrat. Vytáhla jsem staré rodinné fotoalbum, pročítala dopisy, které se zachovaly po babičce. A pak jsem to našla – vybledlou černobílou fotografii z roku 1932. Babička jako mladá dívka ve společnosti elegantního staršího pána s knírkem. A na jejích šatech právě ta brož.
Na zadní straně fotografie stálo vybledlým inkoustem: „Setkání s mistrem po představení - A.M. - dar za inspiraci“.
To odpoledne jsem plakala. Ne pro hodnotu šperku, ale protože jsem najednou pochopila, že jsem svou babičku vlastně vůbec neznala. Že ta tichá žena, která pekla nejlepší buchty na světě a nikdy necestovala dál než do Tater, mohla mít tajemství a zážitky, o kterých jsem neměla ani tušení.
Teď nosím brož při zvláštních příležitostech, přesně jak říkala maminka. A pokaždé, když si ji připínám, přemýšlím o tom, jaké další příběhy se asi skrývají v těch obyčejných věcech, které po sobě lidé zanechávají.
