Článek
Realita? První rok jsem zasadila pár rajčat, sežraly je slimáci, bazalku, co uschla během našeho týdenního výletu k tchýni. Druhý rok byl trochu lepší – podařilo se mi vypěstovat pár cuket (i když kdo by nezvládl vypěstovat cukety, že?) a hrst ředkviček. Ale můj bylinkový koutek stále vypadal jako hřbitov dobrých úmyslů – něco vzešlo, pak to živořilo a nakonec umřelo.
Nejvíc mě trápila máta. Ta prý roste jako plevel, každý mi to říkal. „Mátu nezabiješ ani kyselinou,“ tvrdila moje kamarádka Jitka, která má balkón velký jako poštovní známka, a přesto se jí tam máta rozrůstá tak, že ji musí jednou za měsíc drasticky ořezávat. A mně? Mně uschhl i výhonek, který jsem dostala od sousedky a který měl kořeny velikosti menší řepy.
Jednoho dne, když jsem se smutně dívala na svůj neúspěšný bylinkový záhonek a přemýšlela, jestli nemám radši zasadit umělé bylinky z IKEA, mě přistihl pan Novotný, náš soused. Je mu něco přes sedmdesát, má ruce jako lopaty a zahrádku, která vypadá jako z katalogu. „Copak, mladá paní, nejde to?“ zeptal se a opřel se o plot. Povzdechla jsem si a přiznala svou naprostou neschopnost vypěstovat i ty nejodolnější byliny. A pak mi řekl něco, co změnilo moje zahradničení navždy.
„Víte, co děláte špatně? Vy se o ty kytky moc staráte. Bylinky potřebují trochu utrpení, aby byly silné a voňavé.“ Nechápavě jsem na něj zírala. On pokračoval: „To je jako s dětmi. Když je moc opečováváte, vyrostou z nich choulostivky. Koukám, že máte všechno v nejlepší hlíně, pravidelně zaléváte, hnojíte… Bylinky to nemají rády. Ty chtějí boj o přežití.“
Myslela jsem, že si ze mě dělá legraci. Ale on byl naprosto vážný. Prý jeho babička pěstovala bylinky v té nejhorší půdě, zalévala je jen když bylo opravdu sucho, a měla nejvoňavější mátu, šalvěj a rozmarýn široko daleko. „A ještě jedna věc,“ dodal, když už se otáčel k odchodu. „Zkuste je dát do nádob. Každou zvlášť. Budou se prát o prostor. A tu mátu dejte do starého kýble, udělejte do dna díry a zakopejte ten kýbl do země. Jinak vám za dva roky zaroste celá zahrada.“
Upřímně řečeno, nevěřila jsem mu ani slovo. Ale byla jsem zoufalá a ochotná zkusit cokoli. Druhý den jsem šla do místního zahradnictví a koupila nové sazenice. Tentokrát jsem je nezasadila do drahé zahradnické zeminy obohacené o všechny možné živiny. Místo toho jsem vybrala nejlevnější zeminu, smíchala ji s pískem a dala několik bylinek do starých hrnců, které se válely ve sklepě.
Mátu jsem dala do rezavého kbelíku s dírami, přesně jak radil pan Novotný. Zahrábla jsem ho do země tak, že vyčníval jen pár centimetrů nad povrch. A pak jsem udělala to nejtěžší – přestala jsem se o ně tolik starat. Zalévala jsem je jen občas, a když pršelo, nechala jsem to na přírodě.
Po měsíci začaly bylinky růst způsobem, který jsem nikdy předtím neviděla. Máta se rozrůstala uvnitř svého kýble a byla tak voňavá, že když jsem procházela kolem, stačilo se jí lehce dotknout a vůně mi zůstala na prstech celé hodiny. Rozmarýn se tyčil k nebi jako malý stromek. A šalvěj? Ta měla listy tak velké a šťavnaté, že jsem z jediného listu mohla ochutit celou polévku.
Začala jsem bylinky používat do všeho. Mátu do limonády a mojita. Rozmarýn na pečené brambory. Bazalku do rajčatové omáčky. A hlavně – začala jsem je rozdávat. Kolegům v práci, kamarádkám, rodině. Všichni se ptali, jak to dělám, že mám tak krásné bylinky. A já jim s úsměvem říkala: „Musíte je trochu trápit.“
Když to teď po dvou letech vyprávím, zní to skoro až směšně jednoduše. Ale možná je to lekce, která přesahuje hranice zahrádkaření. Někdy se příliš snažíme. Někdy dáváme tolik péče, tolik pozornosti, tolik všeho, že tím vlastně škodíme. Možná některé věci potřebují prostor k růstu. Potřebují čelit výzvám, aby zesílily.
Pan Novotný mezitím chodí kolem našeho plotu a spokojeně pokyvuje hlavou. Občas mu donesu sklenici domácího bylinkového sirupu nebo pesto z mé bazalky. On to přijme, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Vidíte, mladá paní? Neříkal jsem vám to? Trocha utrpení a hned je všechno lepší.“
Letos plánuju rozšířit svůj bylinkový repertoár. A taky se chystám zkusit vypěstovat rajčata znovu – tentokrát tím správným způsobem. S méně péče, více prostoru a trochou toho zdravého zanedbávání. A kdoví? Možná je tohle recept nejen na krásnou zahrádku, ale i na spoustu dalších věcí v životě.
