Článek
Je pondělí ráno a já zírám do zdi kavárny, zatímco čekám na svou kamarádku Janu. Potřebuji se někomu svěřit, a ona je jedna z mála, kdo nepatří do rodiny a může na celou situaci pohlédnout s odstupem. Mám v sobě tolik hořkosti, že se to nedá vydržet. A ta hořkost má jméno – Petr, můj o dva roky starší bratr.
Když loni v březnu zemřela naše babička, byla jsem zrovna v Londýně na pracovní stáži. Byla to náhlá událost, mrtvice ve spánku. Nikdo to nečekal, hlavně ne v jejích sedmdesáti sedmi letech, když byla stále plná života. Na pohřeb jsem přiletěla s dvoudenním zpožděním – dřív to prostě nešlo. A tehdy to všechno začalo.
„Kde jsi byla? Babička se po tobě ptala ještě den před smrtí,“ přivítal mě bratr místo objetí. Bylo to zvláštní, ale přičítala jsem to šoku ze ztráty. Babička nás oba milovala, ale s Petrem měli odjakživa zvláštní pouto. Možná proto, že byl prvorozený, možná proto, že zůstal tady ve městě, zatímco já se odstěhovala za prací do Prahy.
O dva měsíce později přišel dopis od notáře. Už jsem byla zpátky v Praze, takže mi ho přeposlali rodiče. „Dostavte se, prosím, k projednání dědického řízení po zesnulé Marii Novotné.“ Zavolala jsem rodičům, co to znamená. „To bude ta chatička po babičce a možná nějaké drobnosti,“ řekla maminka lehkým tónem. „Nic velkého nečekej, ale stejně přijeď, ať to můžeme uzavřít.“
Jenže když jsem na to setkání dorazila, zjistila jsem, že to není jen chatička a drobnosti. Babička po sobě zanechala také byt, ve kterém žila, a slušnou částku na účtu – peníze, které našetřila za celý život a nikdy je neutrácela, protože „člověk nikdy neví, co přijde.“ A v závěti stálo, že všechno – úplně všechno – odkázala Petrovi.
Seděla jsem tam jako opařená. Ne kvůli penězům samotným, ale kvůli té absolutní nerovnosti. Jako by mě babička nikdy nemilovala. Jako by pro ni byl důležitý jen Petr. Notář se na mě díval se směsicí lítosti a profesionálního odstupu. „Přejete si kopii závěti?“ zeptal se mě tiše. Zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak mi po tváři stéká slza.
Když jsem se později zeptala rodičů, proč o tom nevěděli, nebo proč mi o tom neřekli, tvářili se překvapeně. „Ale my mysleli, že víš, že babička Petrovi vždycky říkala, že mu všechno nechá. Byl přece jen ten, kdo se o ni celé ty roky staral. Ty jsi byla v Praze, pak v Londýně… ona se cítila opuštěná,“ řekla mi maminka večer, když jsme seděli u nich v obýváku. Táta jen mlčky přikyvoval.
„Ale já jsem jí volala každý týden! Posílala jsem jí dárky! Na Vánoce jsem za ní vždycky přijela!“ bránila jsem se se sevřeným hrdlem. „To je pravda, ale Petr jí chodil nakupovat, vodil ji k lékaři, trávil s ní víkendy,“ odpověděla maminka tak klidně, jako by mi vysvětlovala, proč musím jíst zeleninu. „Nemůžeš se divit, že to takhle dopadlo. Ty jsi byla ta, která odešla.“
A tehdy mě to zasáhlo – pohled mých rodičů na celou situaci. V jejich očích jsem si za to mohla sama. Protože jsem se odstěhovala. Protože jsem se snažila budovat svůj vlastní život. Protože jsem neobětovala svou svobodu, abych zůstala ve městě, kde jsem vyrostla. Když jsem to řekla nahlas, maminka si povzdechla. „Nikdo neříká, že jsi udělala něco špatně. Jen říkám, že každé rozhodnutí má své důsledky.“
Od té doby se s bratrem prakticky nebavíme. Ne že bychom se hádali – prostě spolu nemluvíme. Na rodinných setkáních, která jsou teď čím dál řidší, si vyměníme základní zdvořilosti a pak se sobě vyhýbáme. On si za peníze po babičce koupil nové auto a začal renovovat ten byt, aby ho mohl pronajímat. Vždycky když o tom mluví, dívá se na mě, jako by čekal, že něco řeknu. Ale já mlčím.
Někdy si říkám, jestli jsem neměla udělat scénu. Křičet, hádat se, možná i právně napadnout tu závěť. Ale pak si vzpomenu na babičku – jak milovala klid a jak nesnášela konflikty – a vím, že bych to nedokázala. Ta nejhorší část není ani tak ztráta dědictví. Je to ten pocit, že moje rodina mě vnímá jako někoho, kdo si nezaslouží rovný díl, protože jsem se rozhodla žít svůj život podle svých představ. Je to ten tichý soud, který visí ve vzduchu pokaždé, když přijedu domů.
„Ten byt měl vždycky zůstat v rodině,“ řekla jednou babička při obědě. Tehdy jsem si myslela, že mluví o tom, že ho nechce prodat. Teď si říkám, jestli tím nemyslela, že ho chce zachovat v té části rodiny, která zůstala věrná městu, ve kterém vyrostla. Dívám se z okna kavárny a vidím Janu, jak přichází. Možná mi neporadí, jak z toho ven. Ale aspoň mě vyslechne. A to je víc, než kolik aktuálně dostávám od své vlastní rodiny.
