Článek
Sen o svobodě, realita o stresu
Když jsem začínala jako OSVČ, měla jsem romantickou představu. Vstávat, kdy chci. Pracovat, jak chci. Být sama sobě šéfkou. A hlavně – žádní kolegové, žádné zbytečné porady o ničem, žádný mikromanagement. Prostě volnost. Jenže teď, po sedmi letech, sedím na gauči s kruhy pod očima, spojuju si cenu jogurtu v Lidlu s výší záloh na sociální a říkám si: „Tos fakt dopracovala, Jano.“
Ze začátku to šlo. Nějaký ten klient, nějaké peníze, euforie z fakturace. Ale postupně se to zvrhlo. Z klientů se stali šéfové, kteří si mysleli, že můžou volat i v sobotu večer. Každý měsíc honit, abych měla aspoň na daně, a v létě se „dovolená“ smrskla na tři dny doma s vypnutým telefonem, při kterých jsem se stejně cítila provinile, že neodpovídám.
Chodit na pracák mě dřív děsilo, teď se na to skoro těším
Když jsem to oznámila mámě, skoro spadla ze židle. „Na pracák? Ty? Ses zbláznila?“ Jenže já už fakt nemůžu. Fyzicky, psychicky, existenčně. Jsem unavená. A víš co? Ta představa, že budu mít po letech nárok na něco, že si půjdu sednout do kanceláře, odevzdám papíry a pak budu třeba dva měsíce „nezaměstnaná“, mě fakt uklidňuje. Možná je to únik. Ale možná je to i začátek nový etapy, ve který konečně přestanu žít z ruky do huby a začnu přemýšlet nad tím, jak neskončit v důchodu na ubytovně.
Mám spočítaný důchodový výměr. A jestli to takhle půjde dál, budu si v šedesáti vybírat mezi nákupem chleba a teplých ponožek. Ne, díky. Kdybych aspoň měla děti, který by mě podržely, ale mám akorát tři kaktusy a kámošku v Karlových Varech, která mi jednou za dva měsíce pošle meme.
Nechci víc peněz. Chci jistotu
Nejdu na pracák proto, že bych nechtěla makat. Já makám od dvaceti a na výplatní pásce jsem nikdy neviděla víc jak 30 čistýho. Nechci ani jezdit v SUVčku nebo mít pět dovolených ročně. Jen chci vědět, že když onemocním, nezůstanu bez příjmu. Že když mi shoří počítač, někdo mi zaplatí aspoň část. A že až mi bude sedmdesát, nebudu muset stát s letáky u Alberta a lákat lidi na slevu na jogurt.
Tohle rozhodnutí ve mně zrálo dlouho. Možná se pletu, možná to bude ještě horší. Ale aspoň už nejsem ta holka, co každý měsíc brečí u výpisu z účtu a přemýšlí, jestli má zaplatit zdravotní, nebo si nechat opravit zub.
Možná nejsem podnikatelský typ. A možná je čas si to konečně přiznat – i to je svoboda.
