Článek
Byla jsem ráda, že aspoň něco mám
Nikdy jsem nebyla ten typ, co by měl milion plánů a ambicí. Prostě jsem chtěla žít v klidu, mít práci, která mě nezabije, a večer si pustit telku, dát si něco sladkého a být ráda, že je den za mnou. Taková ta klasika, jak to má většina lidí. Když jsem před pár lety nastoupila do supermarketu na pokladnu, byla jsem fakt ráda. Ne proto, že bych snila o tom sedět za kasou, ale proto, že jsem konečně měla něco stálého. Kolegy, se kterýma jsme si po směně mohli zanadávat, zasmát se, dát si kafe.
Věděla jsem, že to není práce na celý život, ale upřímně, nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo skončit takhle. Myslela jsem si, že když budu dochvilná, slušná a budu si hledět svého, tak mě to uživí, dokud si nenajdu něco lepšího. A ani jsem moc nehledala, protože jsem byla prostě spokojená. Teda až do chvíle, než se začalo mluvit o samoobslužných pokladnách.
Přišlo to nenápadně, ale tvrdě
Pamatuju si to jako dneska. Vedoucí si nás zavolala a řekla, že se do našeho obchodu budou dávat ty nový pokladny, kde si lidi všechno pípají sami. Prý modernizace, zrychlení, efektivita. Já jen pokrčila rameny. Neřešila jsem to. Myslela jsem si, že lidi jsou pohodlní, že si radši vystojí frontu, než by si to dělali sami. Že nás pořád budou potřebovat.
Chyba. Největší chyba. Začali je tam dávat a první týden si na to všichni nadávali – zákazníci i my. Říkala jsem si: „Vidíš? Vždyť je to blbost.“ Ale pak se to zlomilo. Lidi si zvykli. A najednou fronty u nás, živých pokladen, byly kratší a kratší. A jednoho dne přišla ta věta: „Musíme propustit pár lidí, už vás tu nepotřebujeme tolik.“ No a já byla mezi prvníma. Prý nic osobního, jen prostě… víc rukou netřeba.
Co teď? Kdo mi to vrátí?
Byla jsem vzteklá. Nejen na ten obchod, ale hlavně na sebe, že jsem tomu tak věřila. Že jsem si myslela, že se mě to netýká. Najednou jsem byla doma, bez práce, bez příjmu a s hlavou plnou otázek, co teď? Šla jsem na pracák, zkusila pár brigád, ale bylo to hrozný. A co bylo nejhorší – ten pocit, že tě nahradila bedna s dotykovým displejem. Ne člověk, ale stroj.
Chodila jsem pak do toho obchodu jen občas, ale pokaždé jsem tam viděla tu svojí kasu, kde teď už nikdo neseděl. Jen blikající obrazovky a lidi, co si to všechno dělali sami. Jako by tam žádnej člověk nikdy nebyl.
Ale víš co? Po čase jsem si řekla, že na to kašlu. Začala jsem dělat kurýra. Vozím balíky, jsem sama v autě, nemusím se na nikoho usmívat, nikdo mě nenahrazuje, protože to zboží tam prostě někdo dovézt musí. A možná to není ideální, ale aspoň něco.
Už nikdy si nebudu myslet, že něco je jistý. A těm pokladnám? Těm už nikdy ani korunu nepípnu. Když už musím do krámu, tak pěkně k živý kase. A ještě jim tam nechám dýško. Protože vím, jaký to je. A věřím, že i lidi jednou přijdou na to, že ne všechno musí být rychlejší a chytřejší. Někdy je prostě fajn, když ti člověk popřeje hezkej den a ty víš, že má díky tobě práci.
