Článek
Když nevíte, kam s ušima
Nevím, jestli to máte doma taky, ale u nás v paneláku je to jak v nějakým divadle, kde jste nucený si koupit lístek, i když nechcete. Každý večer (a někdy i ráno, což nechápu) se naši sousedi rozhodnou, že nám všem dají najevo, jak moc se milují. Jo, já jim to přeju, láska je krásná věc, ale proč to musí slyšet celý barák? Nejhorší na tom je, že máme ložnice vedle sebe, takže když oni mají „akci“, já mám neplánovaný koncert, a moje děti milion otázek.
Naposledy jsem malému musela tvrdit, že sousedka asi cvičí jógu, protože jinak nevím, co bych mu řekla. Mám dceru a syna a oba mají takovou tu fázi „proč tohle a proč tamto“. No a teď se ptají: „Mami, co to tam ta teta dělá?“ a já zrudnu až za ušima. Tohle mě ve škole neučili.
Pěkně nám to kazí večery
Aby toho nebylo málo, já jsem momentálně sama. Takže si tak večer lehnu, zapnu si film, třeba nějakou romantiku (protože proč si nepřisolit, že jo) a najednou – začnou ty jejich zvuky. Nejdřív jsem si říkala, že to asi přejde, že se jen nechali unést, ale když to slyšíte třikrát do týdne, začne vás to fakt štvát. Nejsem puritánka, ale všechno má svoje meze.
Začala jsem si dokonce říkat, jestli nejsem já ta divná, že si stěžuju, místo toho, abych se těšila z toho, že to někdo má doma takhle „živý“. Ale víte co? Ne. Fakt to není normální. A vůbec nejvíc mě štve, že se kvůli tomu děti večer budí. Když mi malá v půl jedenáctý přijde, že nemůže spát, protože „teta křičí“, tak mi to přijde už fakt moc.
Rozhodla jsem se to řešit
Jsem typ člověka, co nerad dělá scény. Fakt jsem se snažila to ignorovat, doufala jsem, že je to přejde. Ale nepřešlo. Tak jsem si sedla, vzala si skleničku vína (na odvahu) a šla jsem za nima. Nebyla jsem na ně hnusná, spíš tak opatrně, jakože víte, že to hodně slyšíme a že bych byla ráda, kdyby si třeba zavřeli okna nebo tak. A víte co? Byli úplně v pohodě. On se smál, že to tušil, a ona zrudla jak rajče, že jí to je hrozně trapný. Prý si fakt neuvědomili, že je to až tak slyšet.
A od té doby? Ticho. No, ticho úplně ne, ale takové normální, že už si děti myslí, že sousedka fakt cvičí jógu, a já si můžu v klidu pustit film bez nechtěného soundtracku. Takže ponaučení? Někdy se prostě musíte odhodlat a říct to nahlas. Lidi nejsou hluchý, ale občas fakt nemají tušení, že jsou takhle slyšet. A hlavně – děti nemusí vědět všechno hned. Jóga zatím stačí.
