Článek
Byl jsi jako déšť po suchu
Pamatuju si, jak jsem tě potkala. Byl jsi milý, pozorný, trochu tajemný. Přišel jsi jako ten typ kluka, co má v očích vesmír, a já jsem se do něj ztratila jak pitomec. Všechno bylo jako z filmovýho scénáře – spontánní výlety, dlouhý hovory v noci, maličkosti, co jsem si říkala, že si je jednou napíšu do deníku. Ale někde v tom celým se začalo objevovat to tvoje „ale“.
Najednou už nebyly odpovědi tak rychlý. Najednou ses přestal ptát, jak jsem se měla. A já jsem si to samozřejmě omlouvala. „Má toho hodně, řeší věci v práci, prostě chlap.“ Ale víš co? Ne, prostě ne. Chlap, co to s tebou myslí vážně, se chová jinak.
Čekárna na lásku
Pak přišla ta fáze, kdy jsem se najednou ocitla na lavičce náhradníků. Nepřímo, potichu, ale cítila jsem to. Volal jsi, jen když se ti neozvala ta druhá. Psal jsi, jen když jsi měl náladu. A já byla vždycky připravená. „Když si teď uděláš čas, tak to asi znamená, že na mě myslí,“ říkala jsem si. Ale bylo to všechno úplně jinak.
Věděla jsem, že máš někoho dalšího. Že si mě držíš jako svoje „kdyby náhodou“. Jako rezervaci v restauraci, kterou možná využiješ, když ti nevyjde jiný plán. A já? Já jsem se tvářila, že mi to nevadí, protože jsem se bála, že když ti to řeknu nahlas, tak už nezůstane vůbec nic.
Konec jako začátek
Jednoho dne jsi mi napsal po dvou týdnech ticha, jak se mám. Smajlík, otazník, jako by se nic nestalo. A něco ve mně prasklo. Už ne ta ublížená holka, co čeká, jestli se ten jeden konkrétní kluk konečně vzpamatuje, ale ženská, co si řekla dost. Odpověděla jsem ti jednou větou. Neurvale, bez roztomilostí, bez naděje. A ne proto, že bych tě nenáviděla – ale proto, že jsem se konečně začala mít ráda víc než tebe.
A tohle je ten konec. Ne že bys to četl, ale kdyby náhodou – dveře už jsou zavřený. I ty zadní.
