Článek
Je mi sedmdesát tři let a celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra. Čtyřicet let jsem vstávala na noční, držela víkendové služby, uklidňovala vyděšené pacienty a utěšovala jejich příbuzné.
Když jsem před osmi lety odcházela do důchodu, cítila jsem úlevu i hrdost. Konečně budu mít čas na vnoučata, zahrádku a všechny ty knihy, které jsem si léta odkládala na později. Důchod jsem měla spočítaný – nic závratného, ale mělo to stačit. Jenže to bylo před osmi lety. Dnes? Můj nájem vzrostl o třetinu, elektřina stojí dvakrát tolik a při pohledu na ceny v obchodě se mi točí hlava. To, co dřív stálo stovku, dnes stojí dvě. A můj důchod? Ten roste tempem, které za cenami pokulhává jako stařeček o holi.
Minulý týden jsem stála ve frontě na poště. To ráno tam byla fronta až na ulici, a když jsem se konečně dostala na řadu, byla jsem celá zpocená z toho vydýchaného vzduchu a z těsných roušek, které tam někteří stále nosí. „Dobrý den, ráda bych si vyzvedla důchod,“ řekla jsem úředníkovi, postaršímu pánovi s prořídlými vlasy a brýlemi na špičce nosu. Podíval se na mě přes ty brýle, jako bych právě řekla něco nesmírně zábavného. „A máte si ho kde vyzvednout?“ Nechápala jsem, co tím myslí. Samozřejmě, že mám – na účtu. Ale on pokračoval: „Víte, těch pár tisíc, co vám chodí… to dneska stačí tak na nájem a trochu jídla, ne? Neměla byste si najít nějakou brigádu? Spousta důchodců dneska pracuje.“ Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Cizí člověk mi právě dával finanční rady, o které jsem nestála. Jako by snad bylo mou povinností ve svých třiasedmdesáti letech znovu nastoupit do práce. Jako by celý můj odpracovaný život byl najednou nedostačující.
Ten den jsem domů šla jako v mlze. Vzpomínala jsem na svou matku, která do konce života nemusela pracovat, protože její důchod jí stačil na skromný, ale důstojný život. Jak se to mohlo tak změnit během jedné generace? Večer jsem to nemohla dostat z hlavy. Prohlížela jsem si své mozolnaté ruce, které vykonaly tolik práce. Ruce, které držely novorozence i umírající, které píchaly injekce a převazovaly rány. Tyto ruce si zaslouží odpočinek.
Jenže ráno jsem vzala noviny a v nich článek: „Důchodci zpět do práce! Nedostatek pracovních sil a dlouhověkost otevírají nové možnosti.“ Nové možnosti? Spíš novou nutnost. Zašla jsem za sousedkou Marií, která je podobného věku, abych zjistila, co si o tom myslí. Marie sedí na recepci v malém hotelu. Tři dny v týdnu, vždy od osmi do dvou. „Víš, Olgo,“ řekla mi, když jsem se jí ptala, jak to zvládá, „já jsem vlastně ráda, že tam můžu být. Přijdu mezi lidi, mám pravidelný režim. A ty peníze navíc… bez nich bych nevyšla.“
Chápu ji, ale zároveň mě děsí, že je to tak samozřejmé. Že se nikdo neptá, jestli jsme vůbec schopné nebo ochotné pracovat. Jestli nám zdraví slouží. Jestli nemáme jiné povinnosti – třeba starat se o nemocné partnery nebo hlídat vnoučata, aby naše děti mohly chodit do práce. Celý život jsem si řádně platila daně a pojištění. Celý život jsem věřila, že smlouva mezi občanem a státem znamená: ty budeš poctivě pracovat a my se o tebe ve stáří postaráme. Ne luxusně, ale důstojně. Ta smlouva jako by najednou přestala platit. A nikdo mi nedal vědět.
Minulý měsíc má vnučka Karolína slavila promoci. Je z ní učitelka – stejně jako byla její babička z otcovy strany. Když jsme po slavnosti seděli v kavárně, svěřila se mi, že má obavy z budoucnosti. „Babi, myslíš, že se vůbec někdy dočkám důchodu? Nebo budu pracovat, dokud neumřu?“ Nevěděla jsem, co jí odpovědět. Chtěla jsem říct, že bude určitě líp, že se systém zlepší, že se o ni společnost postará. Ale nemohla jsem. Protože já sama, přes všechnu svou celoživotní práci, dnes počítám každou korunu a poslouchám „dobře míněné“ rady, ať si ve svých třiasedmdesáti najdu brigádu. Možná se mýlím. Možná je to nová realita a já jsem jen příliš stará, abych ji přijala.
Ale stále nemohu potlačit pocit, že něco je velmi špatně, když společnost očekává, že lidé budou pracovat až do konce svých dnů. Bez ohledu na to, jak dlouho a poctivě pracovali předtím. A tak tu sedím, čtu inzeráty s nabídkami práce pro seniory a přemýšlím – je tohle opravdu to, co jsme si všichni zasloužili?
