Článek
Vsadila se o hloupost. O naprostou, pitomou hloupost, která neměla žádný smysl, žádnou váhu. A já kvůli té její bezmyšlenkovité sázce přišla o přátelství, které trvalo polovinu mého života. Polovinu mého života! To je víc než deset tisíc dní, víc než dvě stě čtyřicet tisíc hodin sdílených smíchu, slz, tajemství a snů. A ona to všechno zahodila kvůli hloupé sázce.
Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Seděly jsme v naší oblíbené kavárně, popíjely kávu a smály se nějaké banalitě. Pak přišla ona, její nová známost, a začaly se předvádět. Kdo je odvážnější, kdo je vtipnější, kdo dokáže víc. A pak padla ta sázka. Naprosto absurdní, dětinská. Měla udělat něco, co věděla, že mě hluboce zraní. A udělala to. Jen tak, pro pobavení cizího člověka, pro hloupé vítězství v bezvýznamné hře.
Dívala jsem se na ni a nemohla uvěřit svým očím. Ta tvář, kterou jsem znala tak důvěrně, se v tu chvíli zdála cizí, chladná, bezohledná. Ta slova, která vycházela z jejích úst, bodala jako ledové jehly. A ten smích jejího nového „přítele“ zněl v mých uších jako výsměch všemu, co jsme spolu prožily. Cítila jsem, jak se mi v hrudi svírá bolest. Nebyl to jen smutek, byla to i zlost, zklamání a hlavně pocit hluboké zrady. Jak mi to mohla udělat? Jak mohla tak lehce zničit něco tak cenného? Něco, co jsme budovaly tolik let?
Naše přátelství začalo v dětství. Seděly jsme spolu v lavici, dělily se o svačinu, snily o budoucnosti. Prošly jsme pubertou, prvními láskami, prvními zklamáními. Byly jsme si oporou v těžkých chvílích, sdílely jsme radost z úspěchů. Znaly jsme své nejniternější tajemství, své největší strachy i nejbláznivější sny. Byly jsme jako sestry. A teď? Teď je mezi námi propast, kterou prohloubila jedna hloupá sázka.
Pokusila jsem se s ní mluvit. Vysvětlit jí, jak moc mě to zranilo. Ale ona jen mávla rukou a řekla, ať z toho nedělám vědu, že to přece byla jen legrace. Jen legrace? Její legrace mě stála nejcennější přátelství v mém životě.
Už to trvá několik měsíců. Měsíce plné ticha, prázdnoty a hořkých vzpomínek. Potkáváme se na ulici, ale vyhýbáme se pohledům. Jako bychom byly dvě cizinky, které nikdy nic nespojovalo. A bolí to. Bolí to pokaždé, když si vzpomenu na to, co jsme měly a co už nikdy nebude. Někdy se přistihnu, jak si prohlížím naše staré fotky. Dvě usměvavé holky, plné nadějí a snů. Dvě mladé ženy, které si slibovaly věčné přátelství. A teď? Jen prázdný rám a hořká vzpomínka. Přemýšlím, jestli se to dalo nějak zachránit. Jestli jsem měla být tvrdší, nebo naopak shovívavější. Ale pak si vzpomenu na tu její bezohlednost, na tu lehkost, s jakou zničila naše pouto, a vím, že jsem nemohla udělat nic jiného. Některé rány jsou příliš hluboké na to, aby se zahojily. Některá zklamání jsou příliš velká na to, aby se překonala.
A tak jdu dál. S jizvou na srdci a s prázdným místem tam, kde kdysi bylo pevné přátelství. Učím se žít bez ní, i když mi chybí každý den. Učím se důvěřovat znovu, i když ve mně zůstala hořká pachuť zrady.
Vsadila se o hloupost. A já kvůli tomu přišla o polovinu svého života. O přátelství, které jsem považovala za samozřejmost, za něco nezničitelného. Ale ukázalo se, že i to nejpevnější pouto se může rozbít na kousky kvůli naprosté lidské hlouposti a bezohlednosti. A ta bolest z té ztráty bude bolet ještě dlouho. Možná navždy. Protože některé ztráty se nikdy úplně nezahojí. Jen se s nimi naučíme žít. S prázdným místem a tichou vzpomínkou na to, co kdysi bylo. A na to, jak hloupá sázka dokáže zničit i to nejcennější.
