Článek
Jmenuji se Tereza, je mi čtyřicet tři let a pracuji jako zdravotní sestra na chirurgii.
Po dvanáctihodinových směnách jsem obvykle tak vyčerpaná, že cestou domů nakoupím jen to nejnutnější a pak už jen padnu do postele. Ale minulý pátek jsem měla volno a rozhodla jsem se udělat větší nákup na celý víkend, protože k nám měli přijet na návštěvu rodiče. Vyrazila jsem do supermarketu hned ráno. Vždycky si říkám, že takhle brzy bude prázdno, a vždycky to dopadne stejně – narvaná parkoviště, plné uličky a fronty u pokladen.
Ten den nebyl výjimkou. Strávila jsem dobrou hodinu projížděním mezi regály, vybíráním zeleniny, srovnáváním cen různých značek másla a přemýšlením, jestli manžel raději sní tvarohový nebo makový koláč (nakonec jsem vzala oba). Když jsem konečně dorazila k pokladně, měla jsem nákup za necelých dva tisíce korun. Zaplatila jsem dvoutisícovkou, dostala nazpět drobné a účtenku a odtlačila vozík na parkoviště. Tam jsem začala skládat nákup do kufru auta. A protože jsem puntičkářská a ráda mám všechno pod kontrolou, vzala jsem do ruky účtenku a začala kontrolovat jednotlivé položky. Ne že bych supermarketu nedůvěřovala, ale člověk nikdy neví.
Těžko říct, co mě ten den přimělo účtenku opravdu zkontrolovat. Obvykle ji jen zmačkám a hodím do tašky. Ale tentokrát jsem položku po položce procházela a srovnávala s tím, co jsem naložila do kufru. A pak jsem to uviděla – dvakrát namarkovaný stejný sýr. Jeden za 189 korun. Jenže já koupila jen jeden. Zkontrolovala jsem ještě jednou obsah kufru, pak znovu účtenku. Žádný omyl – zaplatila jsem dvakrát za něco, co jsem koupila jen jednou. Stála jsem tam na parkovišti a v hlavě mi běželo: „Co teď?“
Bylo mi jasné, že bych měla jít zpátky a reklamovat to. Ale to znamenalo nechat nákup v autě, vrátit se do obchodu, stát frontu na reklamace a pak frontu na vrácení peněz. Kvůli sto osmdesáti devíti korunám. Napadlo mě, jestli to vůbec stojí za to. Říkala jsem si, že takový výdaj navíc mě přece nezruinuje. Že bych spíš měla dát do pořádku zbytek nákupu, který se v letním horku začínal potit v kufru, a vyrazit domů. Ale pak se ve mně něco vzepřelo. Proč bych měla platit za něco, co jsem nekoupila? Co kdyby se tohle stávalo častěji – kolik peněz už jsem takhle zbytečně utratila?
Zamkla jsem auto a rázným krokem se vrátila do supermarketu. U informací seděla mladá žena s dlouhými blond vlasy a znuděným výrazem. Když jsem jí vysvětlila svůj problém, povzdechla si jako někdo, kdo tohle řeší pětkrát denně, a ukázala na ceduli nad svojí hlavou: „Reklamace účtenek až po předložení zboží“. „Ale já to zboží nemám,“ namítla jsem, „v tom je přece ten problém. Naúčtovali mi ho dvakrát, ale mám ho jen jednou.“ „To je zvláštní,“ zareagovala bez špetky skutečného zájmu, „takže chcete reklamovat něco, co nemáte, protože vám to naúčtovali dvakrát, ale vy to máte jen jednou?“
Skoro jsem slyšela, jak se jí v hlavě ozývá: „Další bláznivá zákaznice.“ Ale byla jsem rozhodnutá nenechat se odbýt. „Podívejte, mám tady účtenku,“ ukázala jsem jí papír, „tady vidíte dvakrát stejnou položku – Gouda 45%, 189 Kč. Ale v nákupu mám jen jeden kus.“ Povzdechla si ještě výrazněji a zavolala vedoucí směny. Ta přišla po pár minutách, starší žena s unavenýma očima a krátkými prošedivělými vlasy. „Co se děje, Martino?“ zeptala se té blondýnky. „Paní tvrdí, že jí dvakrát namarkovali jeden sýr,“ odpověděla Martina tónem, ze kterého bylo jasné, že mě považuje za nejméně důvěryhodného člověka na světě. Vedoucí si vzala moji účtenku, chvíli ji studovala a pak překvapivě klidně řekla: „To se občas stane. Pokladní asi omylem projela stejnou položku dvakrát. Pojďte se mnou.“
Následovala jsem ji k pokladně, kde otevřela šuplík a bez dalších otázek mi vrátila 189 korun. „Omlouváme se za nepříjemnost,“ řekla s úsměvem. Když jsem se vrátila k autu, cítila jsem zvláštní směs uspokojení a hořkosti. Uspokojení z toho, že jsem se nenechala jen tak obrat, že jsem stála za svým. A hořkost z toho, že jsem musela bojovat kvůli něčemu, co by mělo být samozřejmé – že zaplatím jen za to, co skutečně dostanu.
Cestou domů jsem přemýšlela, kolik lidí podobné přehmaty vůbec nezaregistruje. Kolik peněz denně proteče mezi prsty jen proto, že si nezkontrolujeme účtenku, že nemáme čas, chuť nebo odvahu se ozvat. Není to o těch sto osmdesáti devíti korunách. Je to o principu.
A taky o tom, že když necháme bez povšimnutí malé nespravedlnosti, postupně se otupíme i vůči těm velkým. Doma jsem o tom vyprávěla manželovi a on se jen usmál a řekl: „Počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo minulý týden na benzínce.“ Ale to už je jiný příběh.
