Článek
Měl to být jen obyčejný výlet do Benátek. Takový ten klasický, s gondolami, náměstím svatého Marka, holuby a předraženou kávou. Všechno probíhalo podle plánu, dokud se mi do cesty nepřipletl on – gondoliér s úsměvem, který dokázal roztát i benátskou zimu. A věřte mi, nikdy jsem nelitovala jediného okamžiku.
Benátky jsem si vždycky přála vidět. Ty romantické představy o křivolakých uličkách, šepotu vánku v kanálech a hlavně – o gondolách. Představovala jsem si to jako z filmu. Já, v gondole, s partnerem, ruku v ruce, zamilovaní až po uši. Realita byla trochu jiná. Do Benátek jsem jela sama, s touhou utéct od všeho a všech. První dny jsem trávila klasicky. Bloudila jsem uličkami, obdivovala architekturu, ztrácela se v uličkách a zase se nacházela. Jedla jsem pizzu, pila prosecco a snažila se nemyslet na nic. Byl to takový očistný proces. Ale pak přišel ten moment, kdy jsem si řekla, že prostě musím na tu gondolu. Bez ohledu na to, kolik to bude stát. Byly to přece Benátky, že jo?
Gondoliérů bylo všude plno. Jeden vedle druhého, všichni v typických pruhovaných tričkách, s klobouky a pádly. Přišla jsem k jednomu z nástupních míst a tam jsem ho uviděla. Byl jiný než ostatní. Měl takový zvláštní klid v očích a na tváři lehký, ale pronikavý úsměv. Něco mi říkalo, že s ním chci jet. A tak jsem k němu přistoupila. „Gondola?“ zeptal se s lehkým italským přízvukem. „Ano, prosím,“ odpověděla jsem. Nastoupila jsem do gondoly, která se lehce zhoupla pod mou vahou. On se usadil vzadu a začal pádlovat. Mluvil o Benátkách, o historii kanálů, o legendách. Ale nebylo to takové to naučené, turistické povídání. Bylo to s vášní, s láskou k městu. A já jsem ho poslouchala a dívala se na něj. Bylo na něm něco, co mě přitahovalo. Snad ten jeho klid, nebo úsměv, anebo jiskra v očích. Pluli jsme úzkými kanály, pod starými mosty, kolem domů, které se zdály vyrůstat přímo z vody. Slunce se odráželo na hladině a vytvářelo zlaté odlesky. Bylo to kouzelné. A já cítila, jak se mi do žil vlévá dávno zapomenutá radost.
Když se projížďka chýlila ke konci, otočil se a jeho pohled se vpíjel do mých očí. Ten jeho úsměv se prohloubil. „Víš,“ řekl, „Benátky jsou krásné ve dne. Ale v noci… v noci jsou ještě krásnější. A jsou mnohem, mnohem tajnější.“ Můj tep se zrychlil. Věděla jsem, kam tím míří. A já jsem se toho nebála. Naopak. Cítila jsem v sobě vzrušení, které jsem už dlouho nezažila. „Co mi nabízíš?“ zeptala jsem se. „Nabízím ti Benátky, jak je neznají turisté,“ odpověděl. „Nabízím ti ticho kanálů v noci, hvězdy nad námi a… cokoli si budeš přát.“ Jeho slova mi zněla v uších jako ta nejkrásnější melodie. A já jsem věděla, že musím říct ano. Věděla jsem, že tohle je šance, která se už nikdy nemusí opakovat. Šance prožít něco nečekaného, něco, co mi navždy zůstane v paměti. A tak jsem řekla: „Dobře. Kdy?“ „Dnes v noci. V deset. Tady.“
Večer se nesl ve znamení očekávání. Nervózně jsem si prohlížela mapu, jako bych se bála, že zapomenu cestu. Ale věděla jsem, že nezapomenu. V deset jsem stála na smluveném místě a on tam už čekal. Vypadal ještě lépe než ve dne, v tmavém oblečení, s vlasy, které mu spadaly do očí. Nastoupila jsem do gondoly a tentokrát to bylo jiné. Nebyly tam žádné davy, žádný hluk. Jen my dva a ticho kanálů. Hvězdy svítily nad námi a měsíc osvětloval cestu. Bylo to jako sen. Pluli jsme po kanálech, které jsem ve dne neviděla, pod mosty, které vypadaly v noci ještě tajemněji. Mluvili jsme. O životě, o snech, o touhách. O všem a o ničem. Smáli jsme se, mlčeli jsme. A cítila jsem, jak se mezi námi vytváří zvláštní pouto. Bylo to víc než jen přitažlivost. Bylo to porozumění, souznění duší.
Když se blížilo ráno, věděla jsem, že tahle noc skončí. Ale nechtěla jsem, aby skončila. On mě odvezl zpět k mému ubytování a my jsme si dali poslední polibek. Bylo to sladké a hořké zároveň. Věděla jsem, že ho už pravděpodobně nikdy neuvidím. Ale nikdy nebudu litovat té noci. Té noci v Benátkách, kdy mi gondoliér nabídl víc než jen projížďku. Nabídl mi zážitek, který mi změnil pohled na život a na to, co je možné. A za to mu budu navždy vděčná.
