Článek
Kdo by to byl řekl, že obyčejný víkend v Budapešti se může zvrtnout v dějovou linku hodnou béčkového románu? Můj plán byl jasný – užít si město, památky, maďarské víno a hlavně klid od každodenního shonu. Nic víc, nic míň. Jenže jak už to tak bývá, osud si občas rád zahraje na scenáristu a vymyslí pointu, kterou byste nevymysleli ani po dvou lahvích tokajského.
Večer se nesl v duchu lehkosti a bezstarostnosti. Po dni plném chození po městě a obdivování parlamentu, lázní a dalších krás Budapešti jsme s partou kamarádů zakotvili u Dunaje. Vzduch voněl létem, z nedalekého baru se linula příjemná hudba a světla města se odrážela na hladině řeky. Bylo to zkrátka idylické. A pak přišel ten nápad – projížďka lodí po Dunaji. Proč ne, řekli jsme si. Je to turistická klasika, ale zároveň i romantika. Vzali jsme si lístky a nastoupili na loď, která byla plná smějících se lidí.
A tam to začalo. Nebo spíš tam se to zvrtlo. Vedle mě si sedla ona. Žena, kterou jsem předtím nikdy neviděl a po které jsem ani nepátral. Krátké hnědé vlasy, úsměv na tváři a v očích taková zvláštní jiskra. Normálně bych si toho ani nevšiml, nebo bych to přešel s pokrčením ramen. Ale v tu chvíli, tam na té lodi, s Dunajem pod námi a světly města všude kolem, to bylo jiné. Začali jsme si povídat. O Budapešti, o cestování, o životě. Konverzace plynula lehce, jako ta loď po řece. Žádné křečovité ticho, žádné nepříjemné momenty. Prostě jen příjemný rozhovor dvou lidí, kteří se náhodou potkali.
Čas utíkal a my si ani nevšimli, že se loď pomalu vrací k přístavu. Pak přišla ta osudná věta: „Pojďme si udělat fotku na památku.“ A já, v euforii z příjemného večera a možná i z toho maďarského vína, jsem bez přemýšlení souhlasil. V tu chvíli mi ani na vteřinu nedošlo, že tahle fotka se stane rozbuškou malé atomové bomby. Udělali jsme pár selfíček, smáli jsme se a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mohlo pokazit. Vystoupili jsme z lodi, popřáli si hezký zbytek večera a rozloučili se. Každý šel svou cestou a já jsem byl přesvědčený, že tohle je konec příběhu.
Jak hluboce jsem se mýlil! Fotky z Budapešti jsem samozřejmě poslal přítelkyni. Chtěl jsem se s ní podělit o zážitky, ukázat jí krásy města a trochu ji navnadit na to, abychom se tam jednou vydali spolu. Jenže mezi těmi desítkami fotek památek, jídla a výhledů byla i ta jedna. Ta fotka s neznámou ženou na lodi. Na první pohled nevinná, ale pro mou přítelkyni očividně dostatečně výmluvná.
Zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. Krátká, úderná, plná vzteku a zklamání. „Co je tohle za ženskou? A proč s ní máš fotku?“ V tu chvíli mi zatrnulo. Došlo mi to. Ta fotka. Ten úsměv. Ta scéna na lodi. Všechno se mi v hlavě spojilo dohromady a já jsem si uvědomil, že jsem se dostal do pořádného průšvihu.
Následovalo peklo. Vysvětlování, omluvy, ujišťování, že šlo jen o nevinnou fotku s náhodnou turistkou. Ale znáte to. Když už jednou ztratíte důvěru, je to jako rozbité zrcadlo. Můžete se snažit ho slepit, ale praskliny tam zůstanou. Přítelkyně mi nevěřila, nebo spíš nechtěla věřit. Její představivost jela na plné obrátky a v jejích očích jsem se z milujícího přítele stal záletníkem, který se baví na lodi s cizími ženami.
Trvalo to dny, než se situace alespoň trochu uklidnila. Každé slovo, které jsem řekl, bylo pod drobnohledem. Každý pohled podezřelý. Nakonec se nám podařilo situaci urovnat, ale jizva zůstala. Důvěra je křehká věc a já jsem si uvědomil, jak snadno se dá ztratit a jak těžce se získává zpět.
Takže ponaučení z Budapešti? Foťte si památky, foťte si jídlo, foťte si výhledy. Ale pokud jste ve vztahu, dvakrát si rozmyslete, s kým a jak se fotíte. Protože jedna nevinná fotka může způsobit víc škody než tisíc slov. A někdy je lepší nechat si některé zážitky jen pro sebe. Obzvlášť ty z lodě s neznámou ženou.
