Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu patřit mezi ty matky, co nikomu nedůvěřují. Vždycky jsem se smála kamarádkám, které nechtěly nechat své děti ani s prarodiči, natož s někým jiným. Říkala jsem si, jaké jsou to ochranářské slepice.
A pak se narodila Adélka. První rok jsem ji téměř nikomu nepůjčovala. To je normální, říkali všichni. První dítě, první rok, to se každá matka bojí. Jenže Adélce už budou čtyři a já se stále potím při představě, že by měla zůstat u tchyně. Sama se sebou vedu nekonečné debaty – jsem přehnaně úzkostlivá, nebo mám prostě jen zdravý rozum?
Můj manžel Petr to nechápe. „Vždyť je to moje matka,“ říká pokaždé s tím svým nechápavým výrazem. „Vychovala mě a docela dobře, ne? Tak proč by nezvládla pohlídat vlastní vnučku?“ Jenže on nevidí to, co vidím já. Nevidí, jak jeho matka ignoruje má přání ohledně jídla. „Jedno lízátko jí neuškodí,“ mrkne na mě spiklenecky, když se pokouším vysvětlit, že Adélka před spaním sladké nedostává. Nevidí, jak tchyně zlehčuje moje žádosti ohledně denního režimu. „To jsou dneska ty moderní přístupy, my jsme to takhle nedělali a děti vyrostly,“ pronáší s povzdechem, zatímco já se snažím vysvětlit, proč je pro Adélku důležité usínat každý den ve stejnou dobu. Poslední kapkou byl výlet do aquaparku před dvěma měsíci. Tchyně trvala na tom, že nám udělá radost a vezme Adélku sama. Že si užijeme s Petrem čas pro sebe. Souhlasila jsem po dlouhém přemlouvání, i když se mi potily dlaně. Dala jsem jasné instrukce – Adélka musí mít rukávky, nesmí do hluboké vody a měla by se každou hodinu namazat opalovacím krémem.
Když jsme si pro ni přijeli, byla spálená na ramenou do ruda a brečela, že ji to pálí. „Však ona se z toho nevyvaří,“ mávla tchyně rukou. „My jsme se taky opalovali a žijeme. Dneska jsou děti jako z cukru.“ Jela jsem domů a měla chuť křičet. Petr mi pak vyčítal, že jsem s jeho matkou celou cestu nepromluvila. „Co jsi čekala? Že jí poděkuju za to, že ignorovala všechno, o co jsem ji prosila?“ zeptala jsem se ho tehdy. „Přeháníš,“ odpověděl jen. Možná přeháním. Možná jsem skutečně příliš ochranitelská. Ale nemohu si pomoct – když vidím, jak tchyně zlehčuje moje prosby, jak se usmívá tím svým blahosklonným úsměvem, když mluvím o Adélčině rutině nebo jídle, něco ve mně se sevře. Protože nejde jen o lízátko nebo spálená ramena. Jde o respekt.
Moje matka je úplně jiná. Když jí řeknu, že Adélka nesmí něco jíst, neptá se proč. Prostě to respektuje. Když vysvětlím, že některé věci děláme jinak, než to dělala ona s námi, jen přikývne. „Jsem ráda, že o tom přemýšlíš,“ řekla mi jednou. „My jsme neměli tolik informací, jako máte vy.“
A o to právě jde – nejde o to, že bych tchyni nedůvěřovala jako člověku. Vím, že by Adélce neublížila. Ale nejde mi o to, jestli ji nenechá srazit autem nebo spadnout ze stromu. Jde mi o to, jestli respektuje mě jako matku. Jestli chápe, že i když jsem mladší, i když jsem matkou kratší dobu než ona, moje slovo o mém dítěti má váhu. Petr to vidí jako útok na svou matku, jako bych ji obviňovala z nekompetence. Ale o to nejde. Jde o to, že když někomu svěřím své dítě, potřebuji vědět, že dodrží to, o co ho prosím. Ne proto, že bych byla panovačná, ale proto, že nerespektování hranic začíná u maličkostí.
„A co až bude ve škole?“ ptá se mě Petr. „To také budeš učitelce diktovat, co smí a nesmí?“ Samozřejmě, že ne. Ale učitelka je profesionál, který prošel vzděláním v oblasti péče o děti. A hlavně – učitelka se nesnaží dokázat, že ví lépe než já, co je pro mé dítě dobré, jen proto, že je starší. Nedávno jsem se svěřila kamarádce Martině a ona se mi svěřila, že má stejný problém se svou tchyní. „Myslela jsem, že jsem jediná, kdo to tak cítí,“ vydechla s úlevou. A já si uvědomila, že v tom nejsem sama.
Nechci být ta matka, která nikomu nevěří. Nechci své dceři odepřít vztah s babičkou. Ale zároveň nechci být ta matka, jejíž hranice a přání nikdo nebere vážně. Zvlášť ne před jejím vlastním dítětem. Takže než Adélku svěřím tchyni, potřebuji vědět, že mě respektuje jako matku. Že když řeknu ne sladkostem před spaním, nebude se za mými zády spiklenecky usmívat a šeptat: „Neboj, babi ti něco schová.“ Protože nejde jen o lízátko. Jde o to, kdo má poslední slovo, když se jedná o moje dítě. A o tom nehodlám diskutovat.
