Článek
Když jsem na dovolené v Thajsku potkala Tomáše, zrovna jsem prožívala ten typ krize středního věku, co se tváří jako „potřebuji si odpočinout od všeho“. Byla jsem unavená z práce, z rutiny, z nekonečného koloběhu povinností. A pak se objevil on, s úsměvem od ucha k uchu a nabídkou: „Co kdybychom prostě utekli od všeho všedního?“ Znělo to jako rajská hudba pro moje uši.
Poznali jsme se v jedné malé plážové restauraci na Koh Lanta. Já tam seděla sama s koktejlem v ruce a pozorovala západ slunce, on přišel a zeptal se, jestli je volno. Začali jsme si povídat a hned to mezi námi jiskřilo. Žádné křečovité ticho, žádné trapné dotazy. Bylo to, jako bychom se znali roky. Vyprávěl mi o svých cestách, o tom, jak se snaží žít život naplno, bez zbytečných omezení. A já mu zase o svém nudném životě plném tabulek a termínů.
Ta jeho nabídka utéct od všedního dne nebyla jen taková plácnutí do vody. On to myslel vážně. Navrhoval, abychom zrušili zpáteční letenky a prostě se vydali dál. Objevovat nové pláže, zkoušet nová jídla, žít přítomností. Pro mě, člověka, co má každý den naplánovaný na minuty, to znělo jako naprosté šílenství. Ale zároveň to bylo tak lákavé. Pocítila jsem, jak se ve mně probouzí nějaká dávno zapomenutá dobrodružná jiskra.
Seděli jsme do pozdních nočních hodin a probírali, co by to všechno obnášelo. Peníze? No jasně, ty by se rychle tenčily. Práce? No tak na tu bych se na nějakou dobu vykašlala. Co rodina? To byla ta nejtěžší otázka. Představa, že bych jim zavolala a řekla: „Mami, tati, zůstávám v Thajsku s chlapem, kterého znám pět dní,“ byla naprosto děsivá. Ale zároveň mě vzrušovala. Cítila jsem se živá, jako už dlouho ne.
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem nad tím. Zůstat v bezpečí své zóny pohodlí, vrátit se do známé rutiny, nebo se vrhnout do neznáma, do něčeho, co by mi mohlo změnit život? Byla jsem rozpolcená. Na jedné straně ten strach z neznámého, z následků, z toho, co by na to řekli ostatní. Na druhé straně ta touha po svobodě, po dobrodružství, po tom pocitu, že žiji doopravdy a ne jen přežívám.
Ráno, když jsem se probudila, Tomáš už na mě čekal. Seděl na pláži, pozoroval východ slunce a vypadal tak klidně a spokojeně. Přišla jsem k němu a on se na mě usmál. V tu chvíli jsem věděla, co udělám. Ale ještě jsem to potřebovala vyslovit nahlas.
„Takže, jdeme do toho?“ zeptal se s jiskřičkami v očích. A já s hlubokým nádechem odpověděla: „Jdeme.“
V tu chvíli se mi ulevilo, ale zároveň mě polil studený pot. Co jsem to právě udělala? Zrušila jsem letenku, poslala jsem šéfovi zprávu o neplánované dovolené a hlavně – vykročila jsem do naprosté nejistoty. A bylo to neskutečně osvobozující.
Život s Tomášem byl přesně takový, jak si ho představoval. Žádné plány, žádné termíny. Spontánní výlety na skútrech, objevování skrytých vodopádů, večeře v zapadlých vesnicích, kde nikdo nemluvil anglicky. Každý den byl novým dobrodružstvím. Smáli jsme se, povídali si, poznávali se navzájem. A já se poprvé za dlouhou dobu cítila doopravdy šťastná.
Samozřejmě, že to nebylo jen tak. Peníze se tenčily rychleji, než jsem si myslela. Občas jsme řešili, kde budeme spát nebo co budeme jíst. A občas jsem myslela na domov, na přátele, na svou práci. Ale vždycky, když jsem se podívala na Tomáše, který mi nabízel úsměv a další spontánní nápad, věděla jsem, že jsem udělala správně.
Tenhle „útěk od všedního dne“ mi dal víc než jen exotické zážitky. Dal mi odvahu, svobodu a uvědomění, že život není jen o tom, co se od nás očekává. Že je důležité poslouchat své srdce a občas se prostě vrhnout do neznáma. A i když tenhle útěk jednou skončí a já se vrátím do reality, budu vědět, že jsem si splnila svůj malý sen o svobodě. A to je něco, co mi nikdo nikdy nevezme.
