Článek
Říkali, že jsme na lásku staří. Šeptali si za našimi zády, kroutili hlavami a možná i litovali, že v našem věku ještě hledáme a nacházíme to něžné pohlazení, ten hřejivý úsměv, to tiché porozumění. Možná si mysleli, že naše srdce už ztratila schopnost vzplanout, že naše dny už patří jen vzpomínkám a klidnému dožívání. Ale my jsme jim ukázali, jak moc se mýlili.
A teď? Teď nám závidí i mladí.
Pamatuji si ten den, kdy jsme se poprvé potkali. Bylo to v parku, na lavičce pod rozkvetlou třešní. Já s knížkou v ruce, on s úsměvem, který mi rozzářil celý den. Byli jsme oba sami, s životními zkušenostmi ve tvářích a s jizvami na duši. Ale v jeho očích jsem uviděla něco, co jsem už dávno přestala hledat – jiskru, něhu, pochopení. Začali jsme si povídat. O životě, o radostech i o bolestech, o knihách, o hudbě, o všem a o ničem. Hodiny ubíhaly jako minuty a já cítila, jak se ve mně po dlouhé době probouzí něco krásného, něco dávno zapomenutého. Láska? Mohla to být ještě láska? V našem věku?
Okolo nás šeptali. Viděli nás držet se za ruce, viděli jeho něžné pohledy, slyšeli náš smích. A možná si mysleli, že je to jen chvilkové poblouznění, že nám brzy dojde, že už na takové věci nemáme věk. Ale my jsme věděli své. Naše srdce si rozuměla, naše duše se našly. A věk? Věk byl jen číslo, nic víc.
Naše láska nebyla bouřlivá a vášnivá jako ta mladická. Byla klidná, hluboká, plná porozumění a úcty. Vážili jsme si každé chvíle strávené spolu, každého doteku, každého slova. Naše dny byly naplněny smíchem, něhou a tichou radostí z toho, že se máme.
A lidé kolem nás začali měnit názor. Viděli naši pohodu, naši vzájemnou úctu, tu jiskru v našich očích. Viděli, jak se k sobě chováme, s jakou něhou se dotýkáme, s jakým zájmem nasloucháme. A začali nám závidět. I ti mladí, kteří si mysleli, že láska patří jen jim.
Ptali se nás na naše tajemství. Jak je možné, že i v našem věku jsme tak šťastní a zamilovaní? A my jim odpovídali prostě – láska nezná věku. Láska je pocit, je to spojení dvou duší, je to úcta a porozumění. A to všechno může přijít kdykoliv.
A víte co? My jsme toho živým důkazem. Nikdy není pozdě na to, aby člověk našel štěstí. A srdce? To si nevybírá, kdy začne znovu bít pro někoho jiného. Může to být klidně i v našem věku.
