Článek
Když jsme se s Honzou před třemi lety nastěhovali do našeho bytu, měla jsem pocit, že jsme konečně doma. Po několika letech vztahu na dálku a přespávání střídavě u něj a u mě jsme ušetřili na zálohu a pronajali si dvoupokojový byt na okraji Prahy. Nic luxusního, ale náš. V duchu jsem viděla, jak společně vaříme večeře, zveme přátele na grilovačky na malý balkon a postupně si vytváříme společné hnízdo.
Realita vypadá trochu jinak. Tedy hodně jinak. Jsem učitelka na základní škole, Honza pracuje jako IT specialista. Jeho práce je náročnější než moje, aspoň to tak vždycky říká. Já mám jen „ty děti“, on řeší „opravdové problémy“. Zpočátku mě to nijak netrápilo. Každý máme své povolání, své starosti, své radosti. Ale poslední měsíce se něco změnilo. Nebo možná jsem si toho začala víc všímat.
Honza přichází domů a první, co udělá, je, že si sedne k počítači. Dříve jsme spolu aspoň povečeřeli, teď si bere jídlo k monitoru. Když mu něco říkám, odpovídá mi polohlasně „hmm“ nebo „jo“, aniž by se na mě podíval. Někdy mám pocit, že ani neví, že jsem v místnosti. Minulý týden jsme měli výročí. Tři roky v tomhle bytě, pět let spolu. Koupila jsem láhev vína, upekla jeho oblíbený koláč a dokonce sehnala lístky na koncert kapely, o které pořád mluví. Když přišel domů, položila jsem mu ruce na ramena a řekla: „Mám pro tebe překvapení.“ Jemně se vymanil z mého objetí a zamířil k lednici. „Teď ne, Kláro, jsem unavený. A musím ještě dodělat jeden projekt.“ Snažila jsem se nedat najevo zklamání. „Ale dneska máme výročí. Pět let spolu, tři roky tady.“
Podíval se na mě a v jeho očích jsem viděla směs únavy a podráždění. „A to znamená, že nemůžu být unavený? Že musím skákat radostí?“ Mlčky jsem uklidila víno zpátky do skříňky a lístky na koncert schovala do kabelky. Ten večer jsem spala na gauči v obýváku. Ne proto, že by mě tam poslal, ale protože jsem tam usnula se slzami v očích a neměla sílu se přesunout do ložnice. Ráno mi napsal omluvnou zprávu. Prý má v práci stres, blíží se termín velkého projektu, a jestli bychom to výročí nemohli oslavit později. Odpověděla jsem mu, že samozřejmě můžeme. Tak jako vždycky. Posouvám se, přizpůsobuji, ustupuju, protože chci, aby byl šťastný. Jenže – jsem z toho šťastná já?
O víkendu jsem se rozhodla trochu přestavět obývák. Nic velkého, jen přesunout gauč a udělat prostor pro malý psací stůl, kde bych mohla opravovat sešity, aniž bych zabírala celý jídelní stůl. Honza byl na nějaké IT konferenci, takže jsem měla celý byt pro sebe. Když se vrátil a uviděl změny, zastavil se ve dveřích jako přimrazený. „Co to má být?“ zeptal se tónem, jako bych přemalovala celý byt na růžovo. „Jen jsem trochu změnila uspořádání. Abych měla kde pracovat a nezabírala jídelní stůl,“ vysvětlila jsem. „Ale mně se to líbilo tak, jak to bylo,“ řekl a hodil tašku na podlahu.
„Proč se mě nikdy neptáš, než něco změníš?“ Ta otázka mě zasáhla víc, než jsem čekala. Protože je to přesně naopak. To on se mě nikdy neptá. Neptá se, jestli mi nevadí, když tráví každý večer u počítače. Neptá se, jestli jsem neměla těžký den ve škole. Neptá se, jestli nemám jiné plány, když odřekne naši společnou večeři kvůli práci. „Když jsem se tě zeptala, jestli můžeme vymalovat ložnici, řekl jsi, že je ti to jedno,“ připomněla jsem mu. „Když jsem se tě ptala, jaký koberec se ti líbí, řekl jsi, ať vyberu já.“
„No a? To neznamená, že můžeš měnit celý byt, jak se ti zachce!“ Ten večer jsme se pohádali jako nikdy předtím. A já jsem v průběhu té hádky pochopila jednu věc. Už to není náš byt. Je to jeho byt, ve kterém mi dovoluje bydlet. Je to jeho prostor, kam se můžu vejít, pokud nebudu moc vyčnívat, moc měnit, moc chtít. Teď sedím u nového psacího stolu, který jsem nakonec přesunula do ložnice, abych nerušila výhled na televizi, a píšu tyhle řádky. Za oknem prší a já přemýšlím, jestli tenhle déšť nesmyje i poslední zbytky toho, co jsme spolu měli. Jestli se jednoho dne neprobudím a nezjistím, že jsem v tomhle vztahu skutečně jen podnájemnice – někdo, kdo platí svůj díl, ale nemá žádná práva.
A hlavně přemýšlím, jestli jsem ochotná takhle žít dál. Protože domov by neměl být místo, kde se bojíte promluvit. Kde se musíte ptát, jestli si můžete přesunout květináč. Domov by měl být místo, kde vás někdo poslouchá.
A já už mám pocit, že Honza mě neposlouchá hodně dlouho.
