Článek
Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Nová tvář v naší kanceláři, usměvavá, s jiskrou v oku a s tak nakažlivým optimismem, že jsme si všechny hned řekly – to bude fajn posila do našeho ženského kolektivu.
Jmenovala se Jana a už od prvního dne se zdálo, že k nám perfektně zapadá. Nosila roztomilé oblečení, vždycky měla milé slovo pro každou z nás, a když někdo potřeboval pomoct, Jana byla první, kdo se nabídl. Pečlivě naslouchala našim starostem, radovala se z našich úspěchů a zdálo se, že s námi opravdu soucítí. Nosila domácí buchty, občas přinesla kávu pro všechny, a její smích zněl kanceláří jako zvonkohra. Všechny jsme si ji oblíbily. Konečně někdo, kdo nerozdmýchává zbytečné konflikty, někdo, kdo přináší do naší práce trochu slunce. Naše šéfová si ji nemohla vynachválit, klienti byli s její prací spokojení a my kolegyně jsme si mezi sebou špitaly, jaké máme štěstí na takovou spolupracovnici. Obědy jsme trávily společně, po práci jsme si občas zašly na skleničku a Jana se vždycky zajímala o naše rodiny, o naše koníčky, o naše sny. Zdálo se, že má pro každou z nás vlídné slovo a upřímný zájem.
Nikdy bychom si nepomyslely, že se pod tou maskou skrývá něco úplně jiného. Postupem času se ale začaly objevovat drobné nesrovnalosti. Nějaké pomluvy, které se donesly k uším jedné z nás, a vždycky se tak nějak nenápadně stočily k jiné kolegyni. Zpočátku jsme tomu nepřikládaly velkou váhu, říkaly jsme si, že to jsou jen drby, které se v každém kolektivu občas objeví. Jenže pak se začaly množit stížnosti od klientů, kteří si prý stěžovali na naši práci, a my jsme přitom věděly, že jsme všechno udělaly správně. Začaly se ztrácet důležité dokumenty, termíny se nestíhaly a atmosféra v kanceláři začala houstnout. Něco bylo ve vzduchu, cítily jsme to všechny, ale nedokázaly jsme přesně určit, co to je.
Jana se přitom chovala stále stejně mile a ochotně. Naopak, zdálo se, že se ještě více snaží být nám oporou, když viděla, jak jsme z toho všeho nervózní. Ptala se nás, co se děje, nabízela pomoc a ujišťovala nás, že se všechno brzy vyřeší. Její starostlivost nás na jednu stranu uklidňovala, ale na druhou stranu v nás pomalu začal hlodat červíček pochybností. Jednoho dne jsem náhodou zaslechla rozhovor mezi Janou a naší šéfovou.
Stála jsem u kopírky a Jana si zrovna stěžovala na práci jedné z našich kolegyň. Neříkala nic konkrétního, jen naznačovala, že dotyčná nedělá svou práci pořádně a že kvůli ní máme problémy s klienty. Byla jsem šokovaná. Vždyť to vůbec nebyla pravda! Ta kolegyně patřila k našim nejspolehlivějším pracovnicím. V tu chvíli mi začalo docházet, že Janina milá fasáda možná skrývá něco úplně jiného. Začala jsem si zpětně vybavovat všechny ty drobné detaily, ty nenápadné poznámky, ty pohledy, kterým jsem dřív nepřikládala žádný význam. A najednou mi to všechno začalo dávat smysl.
Začaly jsme si s ostatními kolegyněmi potichu vyměňovat své postřehy. Každá z nás si vzpomněla na nějakou situaci, kdy se Jana chovala zvláštně, kdy řekla něco, co nám zpětně připadalo podezřelé. Postupně se nám skládal děsivý obrázek. Jana nebyla ta milá a ochotná kolegyně, za kterou se vydávala. Byla to manipulátorka, která se snažila poštvat nás proti sobě, která šířila pomluvy a intriky, a to všechno s jediným cílem – vypadat v očích šéfové lépe než my ostatní. Záviděla nám naše pozice, naše vztahy s klienty, naši pohodu v kolektivu. A rozhodla se, že to zničí. Bylo to jako rána pěstí. Všechny jsme se cítily zrazené a hloupě. Jak jsme mohly být tak naivní a neprokouknout ji dřív? Její vystupování bylo tak nenucené, její přetvařování tak mistrné, že jsme ani na okamžik nezapochybovaly o její srdečnosti. Vzpomínám si na ty naše důvěrné rozhovory u kávy, na ty chvíle, kdy jsme se jí svěřovaly s našimi soukromými radostmi i starostmi, kdy jsme jí naivně věřily každé slovo. A ona naši otevřenost a důvěru bezostyšně zneužila. Sbírala informace o nás, o našich slabých místech, o našich snech a obavách, aby je pak mohla potají obrátit proti nám, aby nás mohla zranit tam, kde to nejvíc bolí.
Ta představa, že někdo, koho jsme považovaly za přítelkyni, nám za zády plete sítě intrik, byla zdrcující. Bylo to těžké období. V kanceláři panovala napjatá atmosféra, nikomu se nedalo věřit. Začaly jsme si dávat pozor na to, co říkáme, s kým se bavíme. Ztratila se veškerá důvěra a pohoda, která u nás dřív panovala. Bylo to, jako by se do našeho kolektivu vplížila jedovatá rostlina, která pomalu otravovala všechno kolem sebe. Noci jsem trávila přemýšlením o tom, jak jsme mohly být tak slepé. Vždycky jsem si myslela, že mám dobrý odhad na lidi, ale Jana mě dokonale zmátla. Její laskavost byla jenom promyšlenou strategií, jak si nás získat na svou stranu, jak získat naše důvěru, aby nás pak mohla o to snáz zradit.
Jednoho dne už to jedna z nás nevydržela a rozhodla se, že si s Janou promluví. Chtěla vědět, proč to dělá, co tím sleduje. Jana se samozřejmě ke všemu popřela a obrátila všechno proti ní. Obvinila ji, že si vymýšlí a že se ji snaží poštvat proti ostatním. Naštěstí už jsme ale nebyly tak naivní jako dřív. Už jsme věděly, jaká Jana skutečně je.
Nakonec se nám podařilo shromáždit dostatek důkazů o jejích intrikách a manipulacích. Promluvily jsme si s naší šéfovou a ukázaly jí, co se děje. Naštěstí nám uvěřila a Janu propustila. Byl to pro nás všechny obrovský kámen ze srdce. Konečně se do naší kanceláře vrátila alespoň částečně ta dřívější pohoda. Trvalo dlouho, než jsme si zase začaly důvěřovat, než se zacelily rány, které Jana způsobila. Ale nakonec jsme to zvládly. Náš kolektiv se tím vším paradoxně ještě více stmelil. Naučily jsme se být ostražitější a vnímavější k signálům, které nám lidé kolem sebe vysílají.
A já osobně jsem si z této hořké zkušenosti odnesla cenné ponaučení. I když se někdo jeví jako ztělesnění laskavosti a bezúhonnosti, nikdy není na škodu mít oči otevřené a dát na svůj vnitřní hlas. Někdy totiž ta největší zrada přichází zabalená do pozlátka a sladkých slov. A poznat to příliš pozdě může zanechat hluboké a bolestivé stopy.
Proto si teď mnohem pečlivěji vybírám, komu otevřu své srdce a komu dovolím vstoupit do svého světa. Ta lekce, i když byla tvrdá, stála za to. Už nikdy nebudu tak důvěřivá a budu si chránit svůj vnitřní klid před lidmi, kteří se za maskou přátelství skrývají s nekalými úmysly.
