Článek
Ten den začal jako každý jiný. Slunce líně pronikalo skrze záclony, vůně čerstvé kávy se linula bytem a já jsem se těšila na rodinný oběd. Vždycky je fajn, když se sejde celá rodina – moje dcera s manželem a ti moji dva raubíři, vnoučata. Mám je nadevšecko ráda, jsou to takové moje životní koření. Jenže tenhle obyčejný oběd se mi vryl do paměti docela jinak.
Seděli jsme u stolu plného dobrot, smáli se historkám a povídali si o všedních starostech a radostech. Můj patnáctiletý vnuk, ten starší, zrovna prožívá to své pubertální období – jednou mluví s vámi, podruhé se tváří, jako byste neexistovali. Ale vždycky jsem k němu cítila zvláštní pouto. Až do té osudné chvíle. Někdo z rodiny vyprávěl vtipnou příhodu a já jsem k ní spontánně něco dodala. Nic zlého, nic hloupého, alespoň jsem to tak vnímala. Prostě jsem vyjádřila svůj názor. A tehdy se na mě můj vnuk podíval s výrazem, který mě zasáhl přímo do srdce. „Babi,“ řekl tiše, ale o to ostřeji, „ty jsi fakt trapná. Už prosím tě nic neříkej, já se za tebe stydím.“
V tu chvíli jako by se zastavil čas. Všichni u stolu zmlkli a já jsem tam seděla s úsměvem, který náhle ztratil veškerou radost. Cítila jsem, jak mi do očí vhrkly slzy, ale snažila jsem se je statečně zamrkat. Nechtěla jsem dělat zbytečný rozruch. Po obědě jsem se nenápadně vytratila do svého útočiště, do svého pokoje, a tam jsem se konečně propustila slzám. Trapná? Já? Pro mé vlastní vnouče? Kvůli jedné obyčejné větě? Ten pocit méněcennosti mě sevřel jako svěrací kazajka. Všechny ty roky snahy být dobrou babičkou, všechny ty upečené bábovky a vyslechnutá trápení pubertálních lásek… najednou to všechno ztratilo smysl.
Celou noc jsem probděla. Ta vnukova slova mi neustále zněla v hlavě. Bolí to dodnes, o tom žádná. Ale paradoxně se v té bolesti probudila i jakási vzdorovitost. Uvědomila jsem si, že jsem se v posledních letech nechala trochu unést stereotypem. Můj svět se zmenšil na čtyři stěny, televizní obrazovku a občasné rodinné návštěvy. Ztratila jsem zvědavost, bála jsem se projevit, abych náhodou neřekla něco „mimo“. A tehdy jsem si řekla: Tak dost! Kvůli jedné neuvážené poznámce od pubertálního kluka nebudu definovat svou hodnotu. Ale zároveň si přiznám, že možná měl v něčem pravdu. Možná jsem trochu zamrzla v čase. A možná je na čase s tím něco udělat. Ne pro něj, ale pro sebe.
A tak jsem začala pomalu, krůček po krůčku, měnit svůj život. Vždycky jsem v koutku duše toužila ovládat cizí jazyk, ale nějak mi chyběla ta první jiskra, ta odvaha se do toho pustit. Teď jsem si řekla proč ne? A přihlásila jsem se na online kurz angličtiny. Zároveň jsem začala objevovat krásu svého okolí. Vydala jsem se na pravidelné procházky do lesa, kam jsem léta nezavítala, a s překvapením jsem zjišťovala, kolik zapomenutých a malebných koutů naše město ukrývá. S trochou ostychu jsem si pořídila pár modernějších kousků oblečení (přece jen nechci vypadat jako relikvie). Začala jsem sledovat populární youtubery, abych alespoň trochu porozuměla světu svých vnoučat. A s malou pomocí dcery jsem si dokonce založila profil na sociálních sítích, abych s nimi mohla být v kontaktu i virtuálně.
Nebudu lhát, nebylo to vždycky snadné. Občas jsem se cítila nejistě, občas jsem musela překonat svůj ostych. Ale ten pocit, když jsem se naučila něco nového, když jsem si rozšířila obzory, ten byl k nezaplacení. Začala jsem se cítit živější, sebevědomější. Měla jsem zase o čem vyprávět, měla jsem nové zážitky, o které jsem se mohla podělit. A víte, co se stalo? Můj vnuk si té změny všiml. Jednou mi s překvapením řekl: „Babi, ty máš TikTok? A co to tam děláš?“ Začal se mě ptát na věci, které jsem se naučila, zajímal se o můj názor na aktuální trendy. Už se za mě nestyděl. Možná si dokonce začal myslet, že jeho babička není úplně „out“.
Ta slova, která mě tak hluboce zranila, se nakonec stala nečekaným impulsem k restartu mého života. Naučila jsem se, že nikdy není pozdě na nové začátky, na překonání sebe sama a na radost z objevování. A že i bolestivá slova nás mohou nasměrovat k lepšímu, pokud se k nim postavíme čelem. Takže, pokud vám někdy někdo řekne něco, co vás zabolí, zkuste se na to podívat i z jiné strany. Možná to bude právě ten moment, kdy se rozhodnete vykročit z komfortní zóny a objevit nové možnosti. Mně se to stalo. A jsem za to vděčná.
