Článek
Myslela jsem si, že vedu celkem spořádaný finanční život. Platím nájem včas, nemám žádné půjčky kromě té na auto, kterou splácím podle plánu, a občas se mi dokonce podaří něco málo ušetřit. Nebo tak jsem si to alespoň myslela do minulého měsíce, kdy jsem zažila menší krizi.
Pracuji jako asistentka v marketingové agentuře, kde se o finance starají jiní. Já jsem ta, co zařizuje schůzky, odpovídá na e-maily a připravuje podklady pro prezentace. Není to práce snů, ale platí účty. Nebo by měla. Jenže poslední dobou se mi začalo zdát, že peníze mizí rychleji, než přicházejí. Inflace, rostoucí ceny energií, potraviny – všechno stálo víc a víc. Přestože můj plat zůstával prakticky stejný, drobné radosti jsem si odpírala a na konci měsíce jsem stejně musela obracet každou korunu.
Nakonec jsem si řekla, že potřebuji pomoc, a objednala jsem se k finančnímu poradci. Kristýna z účtárny mi dala kontakt na někoho, kdo jí prý „změnil pohled na peníze“. Pan Novotný sídlil v malé kanceláři v centru města. Byl to muž kolem padesátky s pečlivě zastřiženým plnovousem a brýlemi, které mu dodávaly vzhled přísného univerzitního profesora. Kancelář byla zařízená minimalisticky – jeden stůl, dva monitory a knihovna plná ekonomických publikací s názvy, které slibovaly finanční nezávislost a bohatství.
„Tak mi ukažte, jak na tom jste,“ řekl po úvodních zdvořilostech a já jsem mu podala složku s výpisy z účtu, seznamem výdajů a kopií výplatnice. Prohlížel si ty papíry déle, než jsem čekala. Občas si něco zapsal, párkrát pokýval hlavou a jednou dokonce tiše hvízdl. Já jsem mezitím nervózně přehazovala nohu přes nohu a přemýšlela, jestli to všechno není zbytečné. Třeba mi jen řekne, že musím víc vydělávat. Jako by to bylo tak jednoduché.
„To není nedostatek financí, to je špatné plánování,“ pronesl nakonec, když odložil mou výplatnici. Cítila jsem, jak mi začíná cukat koutek úst. „Prosím? Vždyť sotva vycházím.“ „Podívejte,“ otočil monitor tak, abych viděla na obrazovku, kde už měl rozpracovanou tabulku s mými příjmy a výdaji. „Váš příjem není nijak závratný, to je pravda. Ale podívejte se, kam ty peníze odcházejí.“ V následující půlhodině mi ukázal, že utratím téměř pětinu svého příjmu za obědy v restauracích kolem kanceláře. Dalších několik tisíc měsíčně mizelo v předplatných streamovacích služeb, které jsem ani pořádně nevyužívala, za doručování jídla až domů a za impulzivní nákupy, které často začínaly slovy „zasloužím si to“. „Ale to jsou drobnosti,“ bránila jsem se. „Tohle přece nemůže dělat takový rozdíl.“ „Drobnosti?“ zasmál se. „Tyhle ‚drobnosti‘ vás ročně stojí víc než dvě měsíční výplaty. To nejsou drobnosti, to jsou díry v rozpočtu.“
Cítila jsem se jako školačka, která dostala vynadáno za špatně vypracovaný domácí úkol. Pan Novotný ale nebyl tak přísný, jak vypadal. Když viděl můj výraz, zmírnil tón. „Podívejte, nejste v tom sama. Většina lidí nemá přehled o svých financích. Neučí nás to ve škole a kolik rodičů učí své děti, jak zacházet s penězi? Málokteří. Ale dobrou zprávou je, že to můžete změnit. A nemusíte se vzdát všech radostí života.“
V dalších dvou hodinách jsme sestavili rozpočet. Byl rozumný a realistický. Zjistila jsem, že když si začnu nosit oběd z domova alespoň třikrát týdně, přestanu platit za služby, které nevyužívám, a začnu trochu přemýšlet před každým nákupem, můžu měsíčně ušetřit docela slušnou částku. A co víc – nemusela jsem se vzdát svého oblíbeného cappuccina cestou do práce ani občasného výletu s přáteli.
Ten den jsem odcházela s pocitem, který jsem dlouho nezažila – s pocitem kontroly. Ne, můj plat se nezměnil. Ceny energií taky ne. Ale můj pohled na to, jak nakládám s penězi, ano.
Doma jsem ten večer zrušila tři předplatné, udělala si plán na obědy na příští týden, a dokonce jsem našla starou termosku, kterou jsem si koupila kdysi dávno s dobrým úmyslem, že si budu nosit kávu z domova (a která pak půl roku ležela nepoužitá ve skříňce). Po třech měsících dodržování nového finančního plánu jsem zjistila, že mám na účtu víc peněz, než jsem tam kdy měla.
Ne, nezbohatla jsem. Ale poprvé v životě jsem měla pocit, že peníze pracují pro mě, a ne já pro ně. Když dnes slyším někoho říkat, že nevychází s penězi, vzpomenu si na pana Novotného a jeho slova o špatném plánování. Často jde opravdu jen o to, vědět, kam naše peníze mizí.
A pak už je na nás, jestli jim dovolíme mizet dál, nebo je nasměrujeme jinam.
