Článek
Já měla porod krásně bezproblémový. Na prvorodičku možná až moc. Malá byla na světě čtyři hodiny po příjezdu do porodnice. Se sestřičkami se dalo krásně domluvit, ani ten „povinný“ klystýr nemusel proběhnout a nikdo to nebral nijak tragicky. Ale pak to začalo.
Na šestinedělí bez miminka
Když mě převáželi na oddělení šestinedělí, vzala mi sestřička malou z rukou. Prý že to není bezpečné a že mi ji hned dají. Nevím, proč není bezpečné držet dítě, když vás vezou na kolečkovém křesle, ale budiž. Říkala jsem si, že nebudu dělat problémy a těch pár minut to obě bez sebe vydržíme.
Jenže to nebylo pár minut. Přivezli mě na pokoj, já si rychle vybalila pár věcí… a nic. Asi po půl hodině mi to bylo divné, tak jsem šla na sesternu. A prý si malou nechají přes noc, ať se vyspím. To jsem řekla kategorické ne, že ji chci mít u sebe. Ale prý to u prvorodiček dělají běžně a nikdo si nestěžuje. Nakonec mi ji ale dali (upřímně, jinak jsem byla rozhodnutá si ji prostě vzít). Já nevím, ale co kojení a další věci? Do rána zbývaly čtyři hodiny, to je fakt hodně. Malá sice spala, ale i tak.
„S těmi prsy kojit nebudete, to je zbytečné se snažit“
Bohužel, když se malá vzbudila, kojení nám moc nešlo. První přisátí na sále bylo v pohodě, ale teď to nějak ne a nešlo. Tak jsem si zazvonila na sestru – no, to jsem si dovolila. Hned ve dveřích mě sjela, že není laktační, ale že to nějak teda zkusíme. Houkala to na mě tak, že vzbudila maminku, co se mnou byla na pokoji, i její miminko. Ta z ní měla opravdu radost.
Přišla ke mně, dost nešetrně mi chvíli kroutila bradavkou a tahala za ni. Jen jsem vyjekla, jak to bolelo, ale prý se to musí vydržet. Pak zkoušela nějak štelovat pusinku od malé. Moc jí to nešlo. „No jo, s těmihle prsy nikdy kojit nebudete, to je zbytečné se snažit, jí dám hned ráno příkrm.“ Nezmohla jsem se ani na „ň“, už byla pryč.
Naštěstí se mi to potom nějak povedlo (i když tu dorasovanou bradavku jsem pak léčila snad celé šestinedělí). A když se ráno ptala, co a jak, řekla jsem, že dobrý. „No, když myslíte, tak já tu laktační zruším,“ prskla.
Za chvíli ale byla zpátky s nějakou tabulkou. Mám zapisovat, kdy kojím a jak často malá vylučuje, aby měli jistotu, že je všechno OK. A taky po každém kojení zvážit, ať je jasno. Já už vás tím popisem nebudu dál trápit. Jako, snažila jsem se.
Ale děti nejsou panenky na baterky. Když mi malá usnula až po dvou hodinách (protože se samozřejmě na té ztracené váze vždycky vzbudila), tak ji přece nebudu po další hodině budit na kojení, ne? Ale za to jsem dostala pěkně seřváno. A když jsem se rozbrečela, tak se ta sestra ušklíbla, že „tímhle si nepomůžete“, a byla pryč.
Naštěstí se nade mnou slitovala maminka, co byla se mnou na pokoji. Poradila mi, že tam mám vždycky něco napsat, ale jinak se tím vůbec nestresovat. V jiných porodnicích už to ani nechtějí, ale tady je to nějaké divné. Říkala, že to tak dělala už u prvního a nikdy nebyl problém. Mně to tedy přijde spíš jako nějaké praktiky ze středověku – ale neposunuli jsme se od té dob přece jen trochu dál?
I tak jsem šla po dvou dnech na reverz. A to byla taky komedie. Paní, co byla se mnou, porodila půl hodiny před půlnocí, já asi hodinu po ní. Přesto jsem měla být v porodnici s malou o den déle, že je to tak podle předpisů. Nakonec jsem musela dát číslo na pediatra a podepsat, že tam hned druhý den s malou zajdu, aby ji zkontroloval. Ale hlavně, že jsem byla pryč. Ale další dítě už mít nebudu, takhle se terorizovat nenechám.
Autorský text podle vyprávění kamarádky. Ona svůj slib dodržela a druhé miminko už neměla. Zajímavé je, že já rodila v té samé porodnici asi dva roky po ní a nic z toho, co popisovala, už se tam nedělo. Nejspíš si stěžovalo dost maminek na to, aby s tím někdo něco dělal. Kéž by to tak fungovalo pokaždé.
