Článek
Představovala jsem si, jak budu v létě sklízet vlastní rajčata, okurky a saláty. Ta představa mě hřála u srdce celou zimu. Jenže pak přišlo jaro, s ním deštivé dny a můj sen se začal rozplývat stejně rychle jako cukr v kávě. Sotva se ze země vyklubaly první výhonky salátu, objevili se oni – nenasytní slimáci, kteří během jediné noci spořádali skoro všechno, co jsem pracně vysázela.
Zkoušela jsem všechno možné. Nejdřív jsem kolem záhonů rozsypala granule proti slimákům z hobby marketu. Stály majlant a účinek byl pramalý. Slimáci jako by si z nich dělali spíš pochoutku než jed. Pak jsem zkusila pivo v miskách. To sice fungovalo, ale každé ráno jsem musela sbírat utopenou havěť, což nebyl zrovna příjemný začátek dne. Navíc pivo přitahovalo i všechny okolní slimáky, jako by se o něm dozvěděli přes slimáčí sociální síť. Přišlo mi, že jich mám najednou na zahradě dvakrát tolik.
Zkusila jsem i vaječné skořápky, popel, piliny, jehličí… všechny ty babské rady, které jsem našla na internetu. Některé pomohly na den nebo dva, ale jakmile zapršelo, byla jsem zpátky na začátku. A slimáci se vesele pásli na mých výpěstcích. Začala jsem dokonce zvažovat, že se na zahrádkaření úplně vykašlu. Proč se trápit, když můžu nakoupit zeleninu v supermarketu?
Pak jednou odpoledne, když jsem smutně okopávala to málo, co mi zbylo po dalším slimáčím nájezdu, přišla sousedka Květa. Sedmasedmdesátiletá dáma s rukama zvrásněnými od zeminy a s očima, ve kterých se odrážela veškerá moudrost, kterou člověk může za života nasbírat. Květa je v naší ulici zahradnickou legendou – její rajčata jsou nejsladší, okurky nejkřupavější a květinové záhony vypadají, jako by je udržoval profesionální tým zahradníků.
„Já vidím, že se tu trápíš s těmi slimáky,“ řekla a opřela se o plot. „A taky vidím, že zkoušíš všechny ty chemikálie a nesmysly, co prodávají v obchodech.“
Přiznala jsem jí, že už nevím, co dál. „Květo, vyzkoušela jsem snad úplně všechno. Ty potvory jsou nezničitelné!“
Usmála se tím svým laskavým úsměvem a řekla: „Víš, holka, zahradnictví je hlavně o trpělivosti a pozorování. Příroda sama nabízí řešení, stačí je jen vidět.“
Pak mi prozradila svůj recept, který podle jejích slov funguje už desítky let. „Kávová sedlina,“ řekla jednoduše. „Sbírám ji celý rok, suším a pak v sezóně sypou kolem rostlin. Slimáci nesnášejí kofein a drsný povrch sedliny. Navíc je to skvělé hnojivo bohaté na dusík.“
Upřímně, znělo to až příliš jednoduše. Ale co jsem měla ztratit? Začala jsem tedy sbírat kávovou sedlinu. Každé ráno jsem pečlivě vyklepala použitou kávu z filtru na papír a nechala ji vyschnout. Za týden jsem měla slušnou zásobu. Posypala jsem jí okolí všech svých zbývajících rostlin.
První noc jsem byla skeptická. Když jsem ráno vyšla na zahradu, čekala jsem obvyklou spoušť. Ale k mému překvapení, vše zůstalo nedotčené. Žádné ohlodané listy, žádné slizké stopy. Musela to být náhoda, říkala jsem si. Ale stejná situace se opakovala i další den. A ten další také.
Po týdnu jsem tomu začala věřit. Slimáci skutečně zmizeli – alespoň z mých záhonů. Viděla jsem je občas lézt podél plotu, ale k mým rostlinám se už nepřiblížili. Navíc se rostliny začaly viditelně více zelenat, jak přijímaly živiny z kávové sedliny.
Později jsem se dozvěděla, že kofein je pro slimáky toxický, což vysvětluje, proč se mým rostlinám začali vyhýbat. A překvapilo mě, že tento jednoduchý a ekologický trik není více známý. Nebo možná je – mezi zahradníky, kteří si ho střeží jako své malé tajemství.
Od té doby uplynul rok a moje zahrádka vzkvétá. Rajčata jsou obrovská, okurky šťavnaté a salát si mohu trhat každý den. Všechno díky radě od sousedky a obyčejné kávové sedlině, kterou bych jinak vyhodila.
Teď, když mi někdo řekne, že bojuje se slimáky, s úsměvem mu poradím: Zapomeňte na drahé chemikálie. Odpověď máte každé ráno ve svém šálku kávy.
