Článek
Mohla jsem si místo toho koupit novou kuchyň. Anebo auto. Ale místo toho jsme odletěli na Srí Lanku s batohy na zádech a dvěma dětmi, z nichž jedno ještě neumělo pořádně na nočník. Vypadalo to jako bláznovství. A trochu to bláznovství opravdu bylo.
Pamatuju si přesně, jak jsme přistáli. Vedro nás přilepilo k sedadlům ještě dřív, než jsme stihli vystoupit z letadla. Mladší dcera usnula v náručí hned u pasové kontroly a starší se ptala, jestli tu mají i vanilkovou zmrzlinu. Můj muž vypadal klidně. Vypadal tak skoro vždycky. Ale já jsem měla sevřený žaludek. Tohle nebyl hotel s all-inclusive, tohle byl dům někoho, koho jsme našli přes aplikaci. V noci štěkali psi, na záchod se chodilo kolem ještěrek a první snídaně byla rýže se sardinkami. A já si říkala, že jsme se možná fakt zbláznili.
Jenže za pár dní se všechno změnilo. Naše holky začaly běhat bosy po dvoře s místními dětmi. Mluvily jazykem smíchu a ukazování. Když jedna upadla a odřela se, ta druhá jí bez váhání přiložila mokrý list a políbila ji na čelo. Místo pohádek před spaním jsme si večer vyprávěli, co jsme zažili. Mluvili jsme spolu jinak. Pomaleji, opravdověji. V místním autobuse, který měl už hodně odježděno, který vypadal jako stará herka a zastavoval jen občas, jsme jedli smažené banány z papírového sáčku, koupené ráno na trhu a zpívali písničky, které znaly už naše babičky. A když jsem jednou večer zaslechla starší dceru, jak své nové kamarádce vysvětluje, co je to sníh, úplně mě to dojalo.
Ten měsíc utekl jako voda. Ale nezapomněli jsme na něj ani po letech. Děti si pamatují jména těch, s nimiž si hrály pod palmami. Já si pamatuju ten pocit – jak jsme byli spolu. Doopravdy spolu. Bez rozptýlení, bez práce, bez starostí, bez domácích povinností. Jen my, čtyři lidé, kteří se na sebe mohli spolehnout. Když bylo vedro. Když jsme se ztratili. Když přišli monzunové deště a my zmoklí jak slepice jsme se smáli tak moc, až jsme plakali.
Autor: Freepik.com smiling-girl-school-bus-with-backpack
A pak jsme jeli znovu. Jednou do Slovinska pod stan. Pak na sever do Dánska na kola. V zimě jsme spali na staré chalupě v Tatrách, kde tekla jen studená voda. Nebylo to vždycky snadné. Někdy jsme se hádali. Někdy pršelo tři dny v kuse. Ale nikdy jsme toho nelitovali. Protože každý ten výlet nám něco dal. Holky se naučily sbalit si batoh. Zvládnout dlouhou cestu bez fňukání. Zeptat se cizího člověka na cestu. Pomoci si navzájem, když to bylo potřeba. A já? Naučila jsem se, že dokonalost není v hotelové snídani ani ve vyžehleném prádle. Ale v momentech, kdy dítě stojí poprvé u moře, drží vás za ruku a šeptá: „Mami, to je nejkrásnější den.“
Dnes už jsou o pár let starší. Občas se ptají, proč nejdeme do aquaparku jako ostatní. Proč nemáme chytrou televizi. Ale pak si večer otevřeme staré deníky, které si psaly na cestách. Fotky, které lepily do notýsku, vlasy plné písku od moře. A ony se smějí. A ví, že to mělo smysl. Protože ty zážitky se neztratily. Nevybledly. Neztratily hodnotu. Naopak – rostou. Jsou s námi. V tom, jak spolu mluvíme. V tom, jak se umíme smát. V tom, jak víme, že jsme tým. Rodina, která to spolu zvládne i pod stanem, i na letišti, i bez signálu.
Cestování s dětmi není jen o dovolené, ale o investici, která se rodině vrací v podobě zážitků, vztahů a dovedností na celý život. Každý výlet, ať už je to víkend v přírodě nebo cesta do zahraničí, přináší něco, co se nedá koupit – společné vzpomínky, silnější rodinné pouto a děti, které rostou v otevřené, sebevědomé a šťastné osobnosti.
A když se mě někdo zeptá, jestli je cestování s dětmi dobrý nápad, odpovídám jednoduše: je to ta nejlepší investice, jakou jsme kdy udělali. Nejen do zážitků a vzpomínek. Ale do nás do naší rodiny.
