Článek
Kdo by čekal, že obyčejná rodinná oslava skončí v nemocnici? Že se vzpomínky na kulaté narozeniny změní v grotesku s pachutí strachu a nevolnosti? Někdy stačí jedna zdánlivě neškodná věc – třeba klobása – a všechno se převrátí vzhůru nohama.
Moje máma slavila padesátiny. Byla to velká událost, protože na chalupě se tradičně scházela celá rodina, a když říkám celá, myslím tím opravdu všichni. Tety, bratranci, sestřenice, jejich partneři, dokonce i sousedi, kteří se počítali už skoro mezi příbuzné. Oheň v krbu, kytara, smích a hluk dětí běhajících po dvoře. Všechno to mělo atmosféru, která připomínala doby, kdy jsme byli malí a svět se zdál menší, jednodušší, víc náš. Do toho vtrhl strýc Josef. Byl to ten typ člověka, který nikdy nepřišel s prázdnou. Tentokrát přitáhl krabici, ve které se skrývalo něco, co mělo být hitem večera – jeho domácí klobásy. S pýchou je položil na stůl a teatrálně oznámil, že tohle nejsou jen tak ledajaké klobásy. Tyhle prý dělal s láskou, vymazlené, poctivé, takové, jaké člověk už v obchodě nesežene.
Vůně, která se linula z pánve, byla opravdu omamná. Tuk prskal, všichni si přisedali blíž, a když se klobásy konečně ocitly na talířích, klobásky mizely rychleji než pivo ze sudu. Smáli jsme se, povídali, někdo brnkal na kytaru, jiný vyprávěl historky. Večer plynul nenuceně a krásně, až do chvíle, kdy se začalo ozývat první sténání. Nejprve jsme si mysleli, že to je jen únava nebo příliš alkoholu. Jenže brzy se ukázalo, že to nebyla únava.
Noc se změnila v chaos. Bolelo břicho, žaludky se bouřily, lidé se střídali u koupelny a na chodbě to vypadalo jako lazaret. Slyšela jsem sestru, jak vzlyká, že už nikdy nevezme do pusy klobásu, zatímco bratr se snažil pomoct mámě, která bledla před očima. Jen můj brácha a jeho přítelkyně – vegetariáni, kteří si z klobás nedali ani sousto, byli bez problému. Oni byli jediní zdraví a schopní, takže se z nich během chvíle stali záchranáři. Běhali od jednoho k druhému s nádobami, s mokrými hadry, snažili se nás udržet při vědomí, volali sanitky a uklízeli po nás. Bylo to absurdní, skoro jako scéna z nějakého filmu, ale pro nás to byla realita.
Když konečně dorazily záchranky, odvezly polovinu osazenstva rovnou do nemocnice. Bylo nás patnáct, kteří si pochutnali a nyní sténali. Většina skončila na kapačkách, v nemocničních pokojích, kde se z nás stali pacienti na dietě. Protože když má člověk vyrabovaný žaludek a střeva, nic jiného mu ani nezbývá. Doktoři se ptali, co jsme jedli. A my jen unisono ukazovali na strýce Josefa a jeho klobásy. On sám na tom nebyl o moc líp. Seděl zhroucený na židli a opakoval, že maso bylo dobré, že postup dodržel, že to přece dělá takhle roky. Jenže kdo ví, jakou cestou maso prošlo a jak bylo skladováno, co všechno do toho přidal, jestli nebylo zkažené nebo prostě jen špatně uskladněné.
Ten víkend nám nikdo z rodiny nezapomene. Oslava, která měla být veselá, se proměnila v zážitek, na který se dlouho nevzpomínalo s úsměvem. Až po letech jsme dokázali celou historku brát s nadhledem. Protože co jiného vám zbývá, než se smát, když se celá rodina sejde ne u stolu, ale v nemocničních postelích, s kapačkou v ruce a s příslibem, že klobásy už nikdy? Každý z nás si odnesl ponaučení po svém. Máma na své kulatiny nezapomene, protože žádná jiná oslava v našem životě nebyla tak dramatická. Brácha si potvrdil, že vegetariánství může mít i své nečekané výhody. A strýc Josef od té doby přináší na oslavy jen láhev vína – mlčky a bez teatrálního vstupu.
Klobásy, které měly být symbolem rodinné pohody, se staly symbolem chaosu a nevolnosti. Ale i toho, že rodina drží při sobě, ať se děje, co se děje. Protože zatímco nám bylo nejhůř, stáli jsme si po boku. A možná právě proto si dnes dovolíme se tomu smát. Vždyť nakonec – není klobása jako klobása.
