Článek
Plameny zasáhly křídlo, kde spaly dívky, které stát umístil mimo běžný svět – protože je nikdo jiný nechtěl, protože se nevešly do žádného systému. Tady končily osudy, které začaly bez šance. A právě odsud se chtěla dostat pryč i šestnáctiletá Eva Kováčová.
Měla za sebou těžký život a před sebou jen matnou představu o tom, jak by mohl vypadat jiný svět. Pocházela z rodiny, kde se o děti nikdo nestaral. Bylo jich sedm, všechny zanedbané, některé osvobozené od školní docházky, ne proto, že by byly výjimečné, ale protože o ně zkrátka nikdo nepečoval. Doma špína, nepořádek a jen zanedbaná domácnost. Otec sotva uměl číst, ale věděl, že když děti zůstanou doma, budou peníze od státu. Matka se o domácnost nezajímala vůbec. Když se objevila možnost poslat Evu do diagnostického ústavu, otec ji odmítl. Znamenalo by to přijít o dávky. Později i tak skončila v ústavu v Měděnci.
Tamní ústav nebyl místem, které by člověk nazval útočištěm. Eva si mezi ostatními dívkami nepřipadala dobře. Tvrdila, že to tam není normální, že si s ostatními nerozumí, a s vychovatelkami už vůbec ne. Měla za sebou útěky z dětského domova, ale tady se cítila ještě víc uvězněná. Začala věřit, že pokud ústav vyhoří, dostane se jinam. Možná do zařízení, které bude víc „pro ni“. Možná mezi jiné lidi. Snad doufala, že to všechno začne znovu. Ostatní dívky z ústavu si stěžovaly – prý se jí bály, tvrdily, že byla agresivní, bila je a dokázala manipulovat. Lékaři ji označovali za velmi zanedbanou a rozumově spíše podprůměrnou. V přítomnosti otce hrála slabomyslnou, říkala, že neví jestli je dívka či chlapec, nezná barvy, ani neumí číst a neví kolik je jí let. Když se otec vzdálil, na vše si najednou vzpomněla a bylo po slaboduchost.
Na chodbě ústavu stála skříň se župany. V noci z 1. na 2. listopadu 1984 vzplála. Plameny se rychle rozšířily a ústav, uzavřený a starý, neměl šanci odolat. Dívky umíraly ve spánku nebo v panice, bez možnosti utéct. Požár si vyžádal životy, ale i to, co v těchto dívkách zbylo z důstojnosti. Eva byla později označena za pachatelku, která vše úmyslně zapálila. Tu noc zde uhořelo 26 mentálně i tělesně postižených dívek.
Skutečný případ Měděnec se však do širokého povědomí veřejnosti dostal až o roky později, a to prostřednictvím filmu. Filip Renč ve svém režijním debutu Requiem pro panenku vytvořil silný a temný portrét dívky, která se ocitla ve světě, kde se city potlačují a bolest se nepočítá. Ve filmu se Eva proměnila ve vnímavou, inteligentní bytost – osamělou, ztracenou, zoufalou. Hlavní roli ztvárnila tehdy mladá Aňa Geislerová a snímek se stal jedním z nejvýraznějších tuzemských filmových děl devadesátých let. Byl syrový, zneklidňující, a přitom lidský. Lidé si na něj dodnes vzpomínají právě kvůli tomu, co zanechal – tichý otisk hrůzy a bezmoci.
Skutečnost však byla možná méně poetická a více krutá. Eva nebyla hrdinkou ani obětí systému v romantickém smyslu. Byla to ztracená dívka, které nikdo neukázal cestu, a která se snažila prorazit stěny světa způsobem, který pohltil jiné životy. A přesto – nelze se na ni dívat jen jako na monstrum. Byla jen výsledkem prostředí, kde nikdy neměla šanci na normální dětství, bezpečí nebo lásku. Nechybovalo jen dítě. Chyběli všichni dospělí kolem ní.
V Měděnci dnes najdeme mlčení. Budova už dávno není tím, čím bývala. Příběh, který se tam odehrál, ale nezmizel. Zůstává v kolektivní paměti, zkreslený filmem, nejasný skutečností. A možná je dobře, že tu zůstává alespoň ta filmová stopa – jako připomínka, že existují děti, které nikdo nechtěl. A že když hoří jejich svět, většinou si toho nikdo nevšimne. Až když je pozdě.
Zdroje: www.deník.cz
