Článek
Někdy si myslím, že život si ze mě dělá zvláštní legraci. Když jsem byla mladší, říkala jsem si, že některé chyby už nikdy neudělám. Že budu mít doma klid, že můj syn nebude jako jeho otec, že si ho vychovám podle sebe. Že to jde. A dlouho jsem tomu i věřila. Jenže dnes vidím, jak se potatil. Jen zírám, jak se směje, jak krčí rameny, a přemýšlím, jestli se dá před osudem vůbec utéct. Protože to, co vidím, je znepokojivě povědomé. A přitom ten muž, který mu byl předlohou, tu vlastně nikdy pořádně nebyl.
Trvalo mi pár let, než jsem si uvědomila, že to, co se děje, není náhoda. Nejprve to byly jen drobnosti. Výrazy, které používá. Způsob, jak se poškrábe na zátylku, když přemýšlí. Jak se usměje, když ví, že udělal něco, co neměl, a doufá, že mu to projde. Smála jsem se tomu, připadalo mi to milé. Ale čím je starší, tím víc mám pocit, že sleduju reprízu něčeho, co jsem kdysi dávno žila. Jen v jiné době, s jiným člověkem, kterého bych nejradši už dávno vymazala ze všech svých vzpomínek.
Ten pocit deja vu se stal téměř fyzickým. Když něco slíbí a pak na to zapomene. Když se snaží být vtipný a používá úplně stejný druh humoru, který mě kdysi tak vytáčel. Když mi s bezelstným výrazem řekne: „Neboj, já to udělám,“ a za dvě hodiny zjistím, že na to zapomněl. Někdy se přistihnu, že čekám, že za ním v kuchyni projde ten druhý, ten, který mě kdysi nechal samotnou s dítětem, účty a tichým prázdnem. Jenže tam nestojí on. Stojí můj syn.
Trvalo mi dlouho, než jsem si dovolila připustit, že to není jen náhoda, ani výchova. Je v tom něco jiného, něco hlubšího. Možná genetika, možná jakýsi tichý kód, který se předává, aniž bys o tom věděl. Ten muž, který se o něj nikdy nezajímal, který neznal jeho první krůček ani první slovo, je přítomný v každém jeho gestu. V každém povzdechu, každé poznámce. A to mě někdy až děsí. Protože to znamená, že některým věcem prostě neutečeš, i když se snažíš sebevíc.
Nechci, aby to vyznělo hořce. Můj syn je laskavý, má dobré srdce a spoustu krásných vlastností. Ale někdy mám pocit, že příroda se rozhodla mi ukázat, že nad ní nemám moc. Že to, co jsem se snažila potlačit, prostě vyvře zpátky na povrch, jen v jiné podobě. Jako by si vesmír dělal poznámky a říkal si: „Tohle se ti nelíbilo? Tak tady to máš znovu, tentokrát s bonusem.“
Je zvláštní, jak moc se dokáže vrátit minulost, i když si myslí, že jsi ji nechal za sebou. Každý jeho pohyb, každá věta mě vrací zpátky do časů, kdy jsem si myslela, že všechno zvládnu sama. A možná jsem tehdy opravdu věřila, že když se budu snažit, můžu ovlivnit, jaký z něj jednou bude člověk. Ale realita je jiná. Dnes vidím, že některé věci nejsou o snaze. Že výchova má své limity, že krev a povaha si prostě najdou cestu.
Občas mě to pobaví, jindy unaví. Někdy se dívám, jak se směje, a říkám si, že je to vlastně dobře. Že i když v něm vidím kus člověka, který mi ublížil, vidím tam i možnost to napravit. Jako by měl můj syn šanci přepsat to, co se pokazilo. Jenže pak se stane něco drobného – zapomene na důležitou věc, odloží povinnost, zlehčí problém – a já cítím ten starý tlak na hrudi. Ten, který znám tak důvěrně, že by mohl mít svoje jméno.
A tak žiju v paradoxu. Mám ráda svého syna, a přitom každý den narážím na vzpomínky, které jsem se snažila pohřbít. Je to zvláštní směs lásky a bolesti. Uvědomění, že minulost se nedá jen tak setřást, i když si to přeješ sebevíc. A že někdy se ti vrátí v podobě, kterou miluješ nejvíc – a právě proto to bolí.
Dnes už se nesnažím proti tomu bojovat. Jen to pozoruju. Někdy se pousměju, jindy si v duchu povzdechnu. S největší pravděpodobností je to životní lekce. Jo,jo, prostě život. Nepředvídatelný, trochu krutý, ale i poeticky spravedlivý. A když se dívám, jak se směje, jak zvedne obočí přesně jako on, uvědomuju si, že to, co jsem kdysi brala jako kletbu, je možná jen jiná forma návratu. Návratu toho, co bylo, v nové, nevinné podobě.
Protože někdy ti osud nevrátí to, co jsi ztratila. Vrátí ti to, co jsi nechtěla znovu vidět – jen přetavené do člověka, kterého miluješ nejvíc.
