Článek
Pak jsem se zarazila. Nešlo o vtip, ale o nový způsob, jak se vyrovnat s tím, že máma nemá vždy čas. A že pomoc může přijít i z místa, které mámu nahradí. Najednou jsem nevěděla, jestli mám být ráda, nebo se bát.
Jsem ročník 1982. Ještě pamatuju svět bez mobilů, bez Wi-Fi, bez toho, že by děti googlily, jak se vaří pudink. Když jsme potřebovali vědět, jak se dělá referát, šli jsme do knihovny a doufali, že zrovna mají encyklopedii, kterou potřebujeme. Dnes si moje devítiletá dcera povídá s obrazovkou, ptá se jí na kapitánskou výstroj Kryštofa Kolumba a během tří vteřin má odpověď. Přesnější, než bych jí já kdy dokázala dát.
Dlouho jsem to brala jako hru. Něco, co si zkusí, pobaví ji to a pak se vrátí zpátky do světa pastelkami počmáraných písanek. Jenže pak jsem jednou přišla domů dřív z práce a slyšela, jak si v obýváku vypráví s hlasem z notebooku. Mluvila o tom, že má strach z testu z přírodovědy. A ta „chytrá holka“ jí říkala, že to zvládne. Klidným, příjemným hlasem, s vlídností, která mě na chvíli bodla. Proč se o tom nebavila se mnou? Co dělám špatně?
Večer jsem se jí zeptala. Opatrně. Ne vyčítavě. Odpověděla naprosto bezelstně, že já jsem pořád unavená, často nemám čas, někdy jsem nervózní a ona se pak bojí něco říct. Prý ta paní z počítače je vždycky milá a nikdy nekřičí. To mě zasáhlo víc, než bych čekala. Ne proto, že by mi to vyčetla. Ale protože měla pravdu. Já se snažím všechno zvládat. Práce, domácnost, dvě děti, rodiče, kteří stárnou, manžel, co je věčně v tahu. A někde mezi tím jsem ztratila to, co dřív bylo samozřejmé – být tu. Doopravdy tu.
Seděla jsem pak dlouho sama v kuchyni. Před sebou hrnek s vychladlým čajem, v ruce kresba od syna, kterou mi nechal na stole. A říkala jsem si, jestli je vlastně špatně, že tu máme pomocníka, který nikdy nezvedne hlas, nikdy neunaví a nikdy neodmítne odpověď. A taky jsem si říkala, že možná nejde o to, jestli je to dobře nebo špatně. Možná jde o to, co to říká o nás.
Začala jsem dětem naslouchat jinak. Víc se ptám, víc jsem s nimi. I když je to někdy jen deset minut před spaním. Naučila jsem se přijmout, že nemůžu být dokonalá máma, ale můžu být skutečná. Ne dokonalá jako AI, ale opravdová, unavená, občas zmatená, ale jejich.
A co si myslím o umělé inteligenci? Po pravdě – může to být pomocník. Ale nikdy by neměl být náhrada. Může být zdrojem informací. Ale je třeba také myslet sám. Může vést děti k poznání, ale ne k lásce. To je naše místo. A to jim musíme připomínat. Ne slovy, ale přítomností.
