Článek
Nemám to daleko do parku, stačí přejít silnici a jsem tam. Náš park, Stromovka – jak mu říkáme – není žádný Central Park, ale má své kouzlo. Vzrostlé lípy, pár laviček a malé dětské hřiště. Je to takové naše lokální místo, kde se potkáváme se sousedy a jejich čtyřnohými miláčky, probíráme počasí, politiku a kdo se zrovna přistěhoval do bytovky na rohu.
Minulou středu jsem vyrazila s Alíkem na odpolední procházku kolem třetí. Bylo příjemně, sluníčko svítilo, ale neškvařilo, tak akorát na lehkou mikinu a dlouhé kalhoty. Alík byl jako vždy natěšený – u dveří bytu pobíhal sem a tam, jako by mi chtěl říct, ať sebou hodím, protože tamhle za rohem čeká ta nejdůležitější psí záležitost na světě. Připnula jsem mu vodítko a vyrazili jsme. Hned ve výtahu jsme potkali paní Novákovou z třetího patra, která má takového toho malého chlupatého pejska, ani nevím, jak se takové plemeno jmenuje. Prohodily jsme pár zdvořilostních frází, popřály si hezký den a rozešly se každá svým směrem.
Park byl jako vždy plný života. Maminky s kočárky, pár důchodců na lavičkách a samozřejmě pejskaři jako já. Alík se hned vrhl k buldočkovi Maxovi – ti dva se milují, a přitom se potkávají jen tady v parku. Dala jsem se do řeči s Maxovým páníčkem, panem Horákem. Probírali jsme zdražování v místním obchodě, když se to stalo.
Nejdřív jsem slyšela volání shora. Nějaké „Pozor!“ nebo „Bacha!“ – přesně nevím, protože jsem byla zabraná do rozhovoru. Pak jsem ucítila, jak mi něco měkkého přistálo na hlavě a částečně mi zakrylo oči. Instinktivně jsem uskočila a rukama nahmátla něco jako látku. Strhla jsem to z hlavy a zjistila, že držím v rukou červený hadr. Nebyl to jen tak ledajaký hadr – byl to jasně červený, trochu navlhlý kus látky, který někomu očividně uletěl z balkonu nebo okna.
Pan Horák se neudržel a začal se smát. Na jeho obranu musím říct, že se snažil smích zadržet, ale nešlo mu to. „Paní Svobodová, vypadala jste jako francouzská revolucionářka s tím rudým šátkem na hlavě,“ řekl mezi záchvaty smíchu.
Rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, odkud ten hadr přiletěl. Nad námi bylo sídliště, paneláky se spoustou balkónů a oken. Z jednoho z nich se vykláněla starší paní a mávala na mě. „Promiňte, to byl můj hadr na okna! Vítr ho sebral, když jsem větrala!“ volala na mě z pátého či šestého patra.
V tu chvíli se kolem nás začali shlukovat další pejskaři a náhodní kolemjdoucí. Všichni chtěli vědět, co se stalo. A tak jsem stála uprostřed hloučku lidí, s vodítkem v jedné ruce a s mokrým červeným hadrem v druhé, a cítila, jak mi červenají tváře. Alík mezitím zcela ignoroval moji trapnou situaci a vesele se honil s Maxem po trávě.
„To je mi líto, hned vám to vrátím,“ zavolala jsem na paní v okně. Ale jak? Nemohla jsem hodit hadr tak vysoko a jít do paneláku hledat správný byt se mi taky nechtělo. Naštěstí se nabídl mladý kluk na koloběžce, že hadr vyveze výtahem nahoru. Byl tak ochotný, že jsem nemohla odmítnout.
Celá příhoda trvala možná deset minut, ale měla nečekané následky. Zaprvé – stala jsem se na pár dní místní celebritou. Kam jsem s Alíkem přišla, všichni se ptali na „ten červený hadr“. Zadruhé – skamarádila jsem se s paní Kovaříkovou, majitelkou onoho hadru, která mi z vděčnosti upekla jablečný štrúdl. A zatřetí – uvědomila jsem si, jak málo stačí, aby se z obyčejné procházky stal malý dobrodružný příběh, který pak vyprávíte při rodinných sešlostech.
Když teď jdu na procházku, občas se mimoděk podívám nahoru, jestli zase něco neletí. A pan Horák mě dodnes zdraví slovy: „Tak co, revolucionářko, žádný hadr dnes?“ Člověk by řekl, že po padesátce už ho jen tak něco nepřekvapí, ale očividně stačí jedno větrání oken a trocha větru, aby byl den hned zajímavější.
