Článek
Přesně tak ale vypadají mé večery už šest měsíců – od chvíle, kdy se do bytu vedle nás nastěhoval pan Novotný. Na první pohled působí jako tichý, nenápadný čtyřicátník, který vás na chodbě zdvořile pozdraví a občas přidrží dveře. Jenže s příchodem noci jako by se v něm probouzel úplně jiný člověk.
Vše začalo nenápadně. První týden jsme s manželem občas zaslechli nějaké to bouchnutí dveří nebo šoupnutí židle. „To je normální, právě se nastěhoval, zařizuje si to tam,“ uklidňoval mě Petr, když jsem nad tím kroutila hlavou. Jenže dny ubíhaly a hluk neustával – právě naopak. Z občasného bouchnutí se stalo pravidelné noční divadlo, jehož zvukovou kulisu tvoří šoupání nábytku, bouchání skříněmi, vrtání a občas i něco, co zní jako kutálení kuliček po podlaze.
První měsíc jsme to trpělivě snášeli. Na konci druhého měsíce jsem si dodala odvahu a v půl jedenácté večer jsem pana Novotného navštívila. Otevřel mi téměř okamžitě, vypadal překvapeně, ale ne rozespale. „Dobrý večer, pane Novotný, nerada ruším, ale nemohl byste prosím trochu ztišit to… stěhování nebo co právě děláte? Máme malou ložnici hned u vaší zdi a nemůžeme spát,“ řekla jsem s nuceným úsměvem, i když uvnitř jsem už byla napnutá jako struna.
„Stěhování? Já nic nestěhuji,“ odpověděl s tak upřímným výrazem, že jsem na chvíli zapochybovala o svém vlastním rozumu. „Ale vždyť to rachotí, jako byste přestavoval celý byt,“ namítla jsem. Pan Novotný pokrčil rameny: „Asi to bude z jiného bytu. Stěny jsou tu tenké.“ Pak mi popřál dobrou noc a zavřel dveře. Přesně o dvanáct minut později začalo znovu to tajemné šoupání a já jsem ležela v posteli, zírala do tmy a přemýšlela, jestli se nezbláznila.
Třetí měsíc jsme začali válku polštáři – Petr spal s jedním pod hlavou a druhým na uších. Já jsem si pořídila špunty do uší, které ale jen ztlumily okolní zvuky a zvýraznily tlukot mého vlastního srdce. Začala jsem být podrážděná, v práci jsem se nemohla soustředit a večer jsem se děsila návratu domů. Náš domov, který měl být místem odpočinku, se stal bojištěm s nočními démony pana Novotného.
V polovině čtvrtého měsíce našeho soužití s nočním řemeslníkem jsem zjistila, že nejsme jediní, koho to trápí. Na schodišti jsem potkala paní Vránovou z bytu nad námi, která vypadala stejně unaveně jako já. „Vy taky nemůžete spát kvůli tomu hluku zdola?“ zeptala se mě přímo, když jsme se míjely. Cítila jsem zvláštní úlevu – nebyla jsem tedy blázen! „To je hrozné, že? Už jsem za ním byla, ale tvrdí, že nic nedělá,“ svěřila jsem se.
„Já ho potkala ráno, byl celý nesvůj a měl červené oči. Možná má nějaké psychické problémy,“ uvažovala paní Vránová. Tato možnost mě nikdy nenapadla a přiznám se, že mě trochu vyděsila. Co když má skutečně nějaké potíže? Neměla bych pak větší pochopení?
Po pátém měsíci bezesných nocí už jsem ale žádné pochopení neměla. S Petrem jsme se rozhodli jednat a svolali domovní schůzi. Ukázalo se, že hluk trápí celkem pět bytů v okolí pana Novotného, který se na schůzi nedostavil. „Musíme kontaktovat majitele domu,“ navrhl pan Doležal z přízemí a všichni jsme souhlasili.
Majitel nemovitosti, starší pán, který v domě nikdy nebydlel, naši stížnost vyslechl po telefonu se zjevnou neochotou. „Co chcete, abych s tím dělal? Každý má právo žít ve svém bytě, jak chce. Nějaký hluk k bytovce prostě patří,“odbyl nás. Když jsem mu vysvětlila, že ten hluk přichází výhradně v noci a je nepřirozený, jen si povzdechl: „Zajdu tam někdy příští týden.“
Včera to bylo přesně šest měsíců, co trpíme nočními aktivitami pana Novotného. A včera jsem také zjistila, že mám za sebou druhý týden s chronickým nedostatkem spánku, kdy v práci dělám chyby, kterých si dříve nevšimla ani moje čtyřletá neteř. Petr začal mluvit o prodeji bytu a přestěhování. Já jsem z toho zoufalá – máme opustit domov, který jsme s láskou zařizovali, jen proto, že jeden člověk nemá ohledy na ostatní?
Dnes v noci, když opět začalo to šoupání a bouchání, jsem si sedla v posteli a zírala na zeď, která nás dělí. Kdybych měla rentgenový zrak, co bych asi viděla? Člověka, který přestavuje nábytek? Někoho, kdo trpí nespavostí a neví, co s nocí? Nebo snad někoho, kdo má skutečně vážnější problém?
Zatímco přemýšlím nad touto záhadou, Petr vedle mě konečně usnul, vyčerpaný a se špunty v uších. Já zůstávám vzhůru a přemýšlím, jak dlouho ještě vydržíme žít v tomto zvukovém pekle.
