Článek
Milovala jsem ten pocit, když jsem mohla hájit něčí zájmy, hledat kličky v zákonech a cítit se důležitě. Na právnické fakultě jsem patřila k lepšímu průměru, koneckonců, nikdo nečekal, že budu druhý JUDr. Rychetský. Po škole a krátké praxi na okresním soudu přišla nabídka, která se neodmítá – pozice v zavedené advokátní kanceláři Novák & Partners. Nebyla to žádná právnická velmoc, ale v našem městě měli solidní jméno a klienty, kteří platili včas.
Pohovor vedl osobně doktor Novák, majitel kanceláře. Padesátník s pronikavýma modrýma očima, pečlivě zastřiženým šedivějícím plnovousem a v obleku, který rozhodně nepocházel z konfekce. Tehdy jsem to ještě nevěděla, ale byl to začátek příběhu, který mi změnil život.
„Slečno Procházková, vaše reference jsou velmi zajímavé,“ řekl, když odložil můj životopis. Všimla jsem si, že nemá prstýnek. „Ale zajímalo by mě, co vás přitahuje zrovna na firemním právu. Není to trochu… suché?“
Odpovídala jsem na jeho otázky s nadšením čerstvé absolventky, která se konečně může realizovat. Ale někde uvnitř jsem tušila, že mezi námi přeskakuje něco víc než jen profesionální jiskry. Jeho pohled se občas zastavil na mých rtech o chvilku déle, než bylo nutné, a mně to vůbec nevadilo. Vlastně mi to lichotilo.
Místo jsem dostala. Oficiálně proto, že jsem měla skvělé reference z praxe na soudu, neoficiálně… no, řekněme, že chemie mezi námi byla nepopiratelná. První měsíc byl jako z učebnice – seznamování s klienty, studium dokumentace, práce dlouho do večera. A právě ty večery změnily dynamiku našeho vztahu.
„Martino, podívejte se prosím ještě na tuhle smlouvu,“ požádal mě jednou, když už všichni ostatní odešli domů. Byla jsem unavená, ale zároveň mi dělalo dobře, že si vybral právě mě. Přisedl si ke mně blíž, než bylo nezbytné, a já jsem ucítila jeho kolínskou – drahý santalový základ s citrusovou svěžestí. Naše ruce se dotkly, když mi podával dokumenty, a tentokrát to určitě nebyla náhoda.
Ten večer jsme spolu vypili první skleničku. O týden později jsme se poprvé políbili přímo v jeho kanceláři. Do měsíce jsme spolu spali v hotelovém pokoji naproti soudu. Věděla jsem, že je ženatý, ale on tvrdil, že s manželkou už dávno žijí odděleně. Klasický příběh, který si asi říká každá milenka. Ale já mu věřila, protože jsem chtěla.
V kanceláři jsme byli diskrétní, ale stejně to všichni věděli. Cítila jsem pohledy kolegyň – někdy závistivé, jindy odsuzující. Přehnaně se mě ptaly, jak se mi daří na nových případech, které mi Milan (už dávno ne doktor Novák) přiděloval. Jejich pochybnosti mě urážely. Ano, spala jsem s šéfem, ale svoji práci jsem odváděla dobře. Někdy i lépe než ostatní.
„Nevšímej si jich,“ řekl mi jednou Milan, když viděl, jak mě ty pohledy trápí. „Jen ti závidí. Jsi chytrá, krásná a máš budoucnost. Oni ne.“
Lichotilo mi to. Koneckonců, byla jsem mladá ambiciózní právnička a on byl můj mentor. Můj milenec. Můj šéf. A právě ta kombinace rolí byla tak opojná. Věděla jsem, že některé případy jsem dostala jen díky našemu vztahu, ale časem jsem si začala věřit. Dokázala jsem zvládnout i složité kauzy a Milan byl na mě pyšný.
Po roce už to nebyla jen práce a sex. Zamilovala jsem se do něj. Pořád opakoval, že se rozvede, jen musí vyřešit nějaké finanční záležitosti s manželkou. Časem jsem se přestala ptát, kdy to bude. Vlastně mi to vyhovovalo. Měla jsem zajímavou práci, milence, který mě zasvěcoval do tajů právnické praxe, a nemusela jsem se věnovat banálním starostem dlouhodobého vztahu.
„Víš, co na tobě miluju nejvíc?“ zeptal se mě jednou, když jsme leželi v posteli v bytě, který mi pomohl pronajmout. „Že jsi tak svobodná. Žádné výčitky, žádné tlaky. Jsi jako čerstvý vítr.“
Tehdy jsem to brala jako kompliment. Dnes vím, že to byl jen jeho způsob, jak se vyhnout zodpovědnosti. Čerstvý vítr – to je to, co si muži jako on berou do postele, ale domů se vracejí k jistotám.
Když se v kanceláři objevila nová posila – Karolína, blondýnka s právě dokončenou stáží v Bruselu – tušila jsem, co se stane. Historie se opakuje. Tentokrát jsem byla já ta, kdo vrhal odsuzující pohledy. A Milan? Ten se jen usmíval svým šarmantním způsobem a rozdával komplimenty na všechny strany.
Dnes už je to tři roky. Pracuji v jiné kanceláři, menší, ale zato s principy. Milan mi sice dal šanci, ale stálo mě to profesní reputaci. Když jsem odcházela, kolegové se tvářili, jako by jim spadl kámen ze srdce. Konečně mohli brát moji práci vážně, protože už jsem nebyla „ta, co spí se šéfem“. Ale i tak mi to místo za to stálo.
Nelituji té zkušenosti, ale už bych do toho nešla. Žádná kariérní výhoda nestojí za to, abyste ztratili sebeúctu. A žádný muž nestojí za to, abyste obětovali svoji profesionalitu.
