Článek
Žiju s Martinem v menším rodinném domku nedaleko Sokolova. Máme dvě děti a několik let jsme působili jako obyčejná, spokojená rodina. Všechno se ale postupně začalo měnit. Martin byl pořád víc unavený, zavíral se do pracovny, vymlouval se na stres. Náš intimní život skoro zmizel. A já? Žárlivost mi vrtala hlavou, myslela jsem, že někoho má.
Před nedávnem se rozhodl vzít děti k jeho rodičům na venkov, aby prý změnily vzduch. Mně oznámil, že bych si mohla odpočinout doma, protože tu měl přijít opravář na rozbitou myčku. Jenže já jsem hned vycítila, že něco nesedí, a rozhodla se ho potají otestovat. Zatajila jsem, že se oprava odkládá. Děti odjely a já jsem zůstala schovaná za záclonou u sousedů, kteří mi nechali klíče od bytu, abych jim zalila kytky. Na Martina jsem koukala přes dvorek.
Nic podezřelého se nedělo. Jen přivezla kurýrní služba balík, který si převzal. Čekala jsem, jestli nepřijede nějaká žena, milenka, s níž mě podvádí. Když se nikdo neobjevil, rozhodla jsem se, že ho sama přistihnu nepřipraveného. Vešla jsem zadním vchodem, jenže dům byl prázdný. Vystoupala jsem po schodech nahoru a z jedné místnosti se ozývaly divné zvuky. Srdce mi bušilo, protože jsem byla přesvědčená, že tam načapám cizí ženskou.
Otevřela jsem dveře – a on tam seděl, částečně svlečený, vedle ležela nová „hračka“ z toho balíku. Nafukovací panna. S absurdně dokonalou postavou. Měl v očích zděšení, když mě spatřil, a snažil se tu věc rychle skrýt. Já oněměla a couvla ze dveří. V jednu vteřinu mě zalil pocit úlevy, že nejde o skutečnou milenku, a hned nato se mi udělalo špatně z představy, že radši „spí“ s kusem umělé hmoty.
Utekla jsem z domu, nasedla do auta a na místě parkoviště brečela, dokud jsem se trochu nevzpamatovala. Bylo mi mizerně. Dal přednost nějakému umělému tělu namísto mě. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, že mě nepodvedl s reálnou ženou, nebo jestli je tahle varianta ještě horší.
Když jsem se po hodině vrátila, seděl v kuchyni a bylo vidět, jak je stejně rozrušený jako já. „Můžeme si promluvit?“ pronesl tiše, skoro se na mě nepodíval. Začal vyprávět, že má dlouhodobou závislost na internetových fantaziích, že se mnou nedokázal mluvit o problémech, a tak upadl do téhle podivné spirály. Prý mě miluje, ale neví, proč ho to takhle ovládlo.
Místo vzteku jsem nejdřív cítila hlavně lítost, pak bezmoc. Já, která žila v domnění, že mám muže, co je třeba jen unavený a možná i nevěrný, jsem zjistila, že můj život je úplně převrácený. Děti netuší, co se děje. Martin se dušuje, že s tím chce přestat, vyhledat pomoc, bojovat proti té zvláštní závislosti, aby znovu dokázal vnímat mě jako ženu z masa a kostí.
Nevím, co dělat. Je tohle zrada, která se dá odpustit, nebo jen trapná epizoda, ke které si najdu cestu, protože aspoň neexistuje žádná skutečná milenka? Znamená to, že jsem nedostatečná, a proto skončil u plastu? Chci věřit, že nás to nepoškodí definitivně, ale zároveň se mi dělá fyzicky zle, když si na tu scénu vzpomenu.
Zatím jsem tu, v našem domě, vyčerpaná a zoufalá. Snažíme se komunikovat, on se omlouvá, slibuje terapii. Já bojuju s rozpolcením, jestli to můžu ještě brát jako manželství, kde oba chceme totéž – být spolu šťastní bez ponižujícího tajemství. Třeba to překonám, třeba ne. Ale nikdy bych si nepomyslela, že můj nejhorší scénář, tedy milenka, je proti skutečnosti vlastně menší rána.
