Muž se železnou maskou - překvapivý důvod proč ho desetiletí věznili, místo rychlé popravy

Je 19. listopad roku 1703. V ponuré a obávané pařížské pevnosti Bastila, symbolu absolutní moci krále, umírá muž. Není to však jen další z řady bezejmenných nešťastníků, které pohltily její chladné zdi. Tento vězeň je jiný. Je to duch, přízrak, který za sebou zanechává jen ticho a strach. Již následujícího dne je v nejvyšší tichosti pohřben na hřbitově Saint-Paul pod falešným jménem „Marchioly“.

Jméno je zapsáno, ale identita nikoli. Záznam v deníku poručíka Bastily, Du Junca, jen suše konstatuje smrt „neznámého vězně, vždy maskovaného, jehož jméno se nikdy nevyslovuje“. To, co následuje, však překračuje veškeré meze běžné opatrnosti. Vypukne horečnatá, téměř paranoidní aktivita. Vše, co po muži v cele zbylo – jeho skromné oblečení, lůžkoviny, dřevěný nábytek – je okamžitě spáleno na popel. Tím to ale nekončí.

Stěny jeho cely jsou oškrábány až na holý kámen, jako by se úřady bály, že do nich mohl vyrýt jediné písmeno, jedinou stopu své existence. Poté jsou znovu omítnuty. Dokonce i dlaždice na podlaze jsou vytrhány a nahrazeny novými. Cílem je jediné: totální vymazání. Ten muž nikdy neměl existovat.

Proč takový extrém? Proč takový strach z památky jednoho člověka? Právě tato nepřiměřená reakce státu se stala největším důkazem, že tajemství, které tento muž střežil – nebo které střežilo jeho – bylo naprosto zásadního významu. Kdyby byl jen obyčejným zločincem, jeho smrt by byla pouhou poznámkou v registru.

Ale snaha zničit každý atom jeho fyzické přítomnosti křičela do světa, že nešlo o zločin, ale o informace. O tajemství tak nebezpečné, že i jeho stín musel být zničen. A právě tímto aktem zoufalého utajení se zrodila nesmrtelná legenda.

Vraťme se o 34 let zpět. Píše se červenec roku 1669. Markýz de Louvois, obávaný a všemocný ministr války krále Ludvíka XIV., píše dopis muži jménem Bénigne Dauvergne de Saint-Mars, guvernérovi odlehlé pevnosti Pignerol v italských Alpách. Dopis oznamuje příchod nového státního vězně. Jeho jméno je „Eustache Dauger“. Historici si později všimnou drobného, ale mrazivého detailu: jméno je do dopisu vepsáno jiným rukopisem, pravděpodobně rukou samotného ministra, jako by se i písař měl dozvědět co nejméně.

Instrukce, které Saint-Mars obdrží, jsou bezprecedentní a naprosto jasné. Má připravit speciální celu s několika dveřmi za sebou, aby bylo naprosto nemožné zaslechnout jediné slovo zevnitř. S vězněm se smí setkat jen on sám, jednou denně, když mu přinese jídlo. A pak přichází ta nejděsivější část, příkaz, který definuje celý vězňův život:

„Daugerovi mělo být řečeno, že pokud by kdykoli promluvil o čemkoli jiném než o svých bezprostředních potřebách, bude zabit“. Okamžitě, bez soudu, bez milosti.

Aby byla absurdita dokonalá, Louvois v dopise dodává téměř pohrdavou poznámku: vězeň by neměl mít velké nároky, protože je „pouhý sluha“. Pouhý sluha, jehož jediné slovo navíc znamená smrt? Pouhý sluha, kvůli kterému se budují speciální cely a vydávají se ty nejpřísnější rozkazy? Ten rozpor je do očí bijící.

A tak začíná Daugerova nekonečná pouť po nejtvrdších francouzských žalářích. Vždy v patách svého žalářníka Saint-Marse, který je postupně povyšován. Z Pignerolu putuje do ještě izolovanější pevnosti Exilles, poté na ostrov Sainte-Marguerite u pobřeží Cannes a nakonec, když se Saint-Mars stane guvernérem nejprestižnějšího vězení v zemi, cestuje s ním do Bastily.

Saint-Mars si svého tajemného vězně vodí s sebou jako svůj nejcennější majetek. Stal se jeho životním projektem, klíčem k jeho kariéře. Čím záhadnější byl vězeň, tím důležitějším se stával jeho strážce. Nazýval ho majetnicky „můj vězeň“ a pěstoval kolem něj auru strachu a důležitosti.

A maska? Legenda mluví o železe, o krutém nástroji tortury. Skutečnost byla jemnější, ale o to psychologicky drtivější. Nebyla ze železa, ale z černého sametu. Nebyla určena k tomu, aby způsobovala fyzickou bolest, ale aby kompletně vymazala identitu. Aby muži vzala tvář, výraz, lidskost. Proměnila ho v anonymní objekt, v živoucí hrobku svého vlastního tajemství. V kombinaci s hrozbou smrti a absolutní izolací to byla dokonalá metoda, jak zničit člověka a nechat naživu jen schránku, která střežila smrtící informaci.

Jak se z utajovaného státního vězně stala světová ikona? Odpověď leží v síle příběhu a ve dvou literárních géniích, kteří pochopili, že velká záhada si žádá velké vysvětlení. Prvním byl filozof Voltaire. Když byl sám v roce 1717 uvězněn v Bastile, zaslechl od starších vězňů a dozorců šeptané pověsti o tajemném maskovaném muži, který zde zemřel o čtrnáct let dříve. Voltaire, mistr provokace, jako první přišel s teorií, která všem vyrazila dech: co když onen muž nebyl jen tak někdo? Co když to byl starší, nemanželský, nebo dokonce tajný bratr-dvojče krále Ludvíka XIV.?

Byla to geniální myšlenka. Najednou všechno dávalo smysl. Děsivá opatření, doživotní vězení, maska – to vše bylo ospravedlnitelné, pokud existovalo riziko občanské války o trůn. Voltaire zasadil sémě a o více než sto let později z něj nechal vyrůst mohutný strom Alexandre Dumas starší. Ve velkolepém finále své mušketýrské ságy, Tři mušketýři ještě po deseti letech (známější pod názvem poslední části Muž se železnou maskou), vzal Dumas Voltairovu hypotézu a proměnil ji v nesmrtelný romantický epos.

Dumas byl mistr dramatu. Věděl, že sametová maska není dostatečně hrůzostrašná. A tak ji ve svém románu překoval na krutou železnou masku, symbol nelidského utrpení. Dal vězni jméno, Philippe, a srdcervoucí osud. Stvořil příběh o bratrské zradě, spravedlnosti a oběti, který navždy definoval, kým Muž se železnou maskou v očích veřejnosti byl. Fikce se stala silnější než realita, protože nabízela uspokojivou odpověď tam, kde historie jen zmateně krčila rameny.

Než se historikové dopátrali nejpravděpodobnější pravdy, museli projít labyrintem falešných stop a slepých uliček. Spekulace kvetly a téměř každá významná postava, která v té době zmizela nebo upadla v nemilost, byla s maskovaným vězněm spojována.

Jedním z hlavních podezřelých byl italský diplomat, hrabě Ercole Antonio Mattioli. Podvedl Ludvíka XIV. při tajném vyjednávání a byl za to unesen a uvězněn. Hlavním argumentem pro tuto teorii byla nápadná podobnost jeho jména s pseudonymem „Marchioly“, pod kterým byl vězeň pohřben. Zdálo se to jako jasná stopa.

Jenže historické záznamy jsou neúprosné: Mattioli sice ve vězení byl, ale zemřel již v roce 1694 na ostrově Sainte-Marguerite. Nikdy nebyl převezen do Bastily a nemohl tedy být oním mužem, který tam zemřel v roce 1703. Časová osa jednoduše nesouhlasila.

Dalším kandidátem byl Nicolas Fouquet, bývalý ministr financí, jehož bohatství a moc provokovaly samotného krále. Byl zatčen a uvězněn v Pignerolu ve stejné době jako Dauger. Mohl to být on? Opět ne. Fouquetova smrt v roce 1680 je dobře zdokumentovaným faktem.

A pak tu byla celá řada dalších, ještě divočejších teorií. Byl to nemanželský syn krále a jeho milenky? Nebo snad anglický šlechtic? Či dokonce dramatik Molière? Všechny tyto hypotézy měly jedno společné: naprostou absenci jakýchkoli důkazů. Byly to jen zoufalé pokusy najít osobu, jejíž význam by odpovídal drastickým opatřením, která její uvěznění provázela.

Po staletích dohadů a romantických představ dospěla moderní historie k mnohem prozaičtějšímu, ale o nic méně šokujícímu závěru. Drtivá většina důkazů ukazuje na jediného muže: na toho, jehož jméno stálo na původním zatykači. Eustache Dauger. Nebyl to králův bratr, diplomat ani generál. Byl přesně tím, co o něm napsal ministr Louvois: pouhý sluha.

Ale čí sluha? A co tak strašného věděl? Stopy vedou k nejmocnějšímu a nejzkorumpovanějšímu muži své doby, kardinálu Mazarinovi, který byl před Louvoisem prvním ministrem Francie. Mazarin nashromáždil pohádkové jmění, a to ne zrovna legálními prostředky. Dauger, který se pohyboval ve službách lidí napojených na kardinálovu administrativu, se s největší pravděpodobností stal nechtěným svědkem jejich obrovských finančních podvodů a zpronevěr státních peněz.

Možná zaslechl rozhovor, který neměl, nebo viděl dokument, který mu nebyl určen. Některé teorie naznačují, že mohl vědět i o tajných jednáních Francie s anglickým králem, což by byla rovněž vysoce citlivá informace.

To nebylo královské tajemství, ale politický dynamit. Jeho prozrazení mohlo svrhnout nejmocnější muže v království, odhalit prohnilost v samém srdci státní správy a způsobit obrovský skandál. A to vysvětluje onen zdánlivý paradox.

S Daugerem bylo zacházeno jako s bezvýznamným sluhou – dostával špatné jídlo, žil v bídné cele, a dokonce musel sloužit jinému, urozenějšímu vězni. Ale zároveň byl střežen s paranoiou hodnou krále, protože jeho vědomosti byly smrtelně nebezpečné. Nebyl hrozbou pro královskou krev, ale pro kapsy a kariéry zkorumpované elity.

Důvody, proč nebyl tento vězeň jednoduše a diskrétně odstraněn, jsou předmětem mnoha spekulací, ale většina historiků se shoduje na (pro nás) poměrně překvapivém vysvětlení. Ačkoliv se to může zdát v kontextu absolutistické moci Ludvíka XIV. zvláštní, král byl zbožný katolík. Odsoudit k smrti někoho bez řádného soudu, mohlo být vnímáno jako velmi těžký hřích. Doživotní vězení, jakkoliv kruté, bylo považováno za výrazně menší zlo.

Zdroje:

https://fr.wikipedia.org/wiki/Homme_au_masque_de_fer

https://zemesveta.cz/muz-se-zeleznou-maskou/

https://www.ancient-origins.net/unexplained-phenomena/story-man-iron-mask-002419

https://www.historytoday.com/archive/months-past/death-man-iron-mask

https://tech.sme.sk/c/20161010/kto-bol-muz-so-zeleznou-maskou-niekto-kto-vedel-privela.html

https://www.reflex.cz/clanek/historie/121847/pred-320-lety-zemrel-v-bastile-muz-s-zeleznou-maskou-ohrozoval-nejvyssi-kruhy-ne-ale-tak-jak-pise-dumas.html