Článek
Tři měsíce po Jirkově pohřbu jsem konečně sebrala sílu odjet na naši chalupu do Jizerek. Vzduch tu voněl jehličím a vlhkou hlínou, přesně tak, jak to miloval. Každý kout zahrady, každé vrzající prkno v podlaze šeptalo jeho jméno. Přijela jsem sem truchlit, ale také uklízet. Probrat se věcmi, které tu po sobě zanechal během třiceti let našeho manželství. Byla to svým způsobem terapie, dotýkat se jeho starých svetrů, probírat se sbírkou rybářských návnad, smát se přes slzy nad fotkami z našich prvních dovolených.
Smutek byl všudypřítomný, hustý jako ranní mlha nad přehradou, ale byl to známý, skoro uklidňující pocit. Byli jsme to my dva proti světu. Jirka, ten tichý, spolehlivý stavař s rukama od malty a srdcem na dlani, a já, Bára, učitelka, která v něm našla svůj přístav. Žili jsme obyčejný, spokojený život. Aspoň to jsem si myslela.
Poslední den mého pobytu jsem se odhodlala k největší výzvě – k půdě. Byla to změť starého nábytku, nepotřebných krámů a pavučin. A vzadu, zastrčená pod hromadou starých dek, stála ona. Těžká, dubová truhla se zrezivělým zámkem, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Jirka musel být mistr v jejím ukrývání. Zvědavost přebila únavu. Páčidlo z kůlny vykonalo své a víko s trhnutím povolilo.
Zavanul na mě pach starého papíru a levandule. Na vrchu ležely úhledně složené dětské pletené svetříky. Pod nimi svazky dopisů, převázané vybledlou stužkou. Ruka se mi chvěla, když jsem jeden z nich rozevřela. Nebyl od Jirky. Byl pro něj.
„Milý Jirko,“ stálo v něm psáno úhledným ženským písmem. „Tomášek včera poprvé řekl ‚táta‘. Díval se zrovna na tvoji fotku, kterou mám na poličce. Tak moc nám chybíš. Počítáme dny, kdy zase přijedeš. Posíláme pusu. Tvoje Alena a Tomáš.“
Srdce se mi zastavilo. Datum na dopise bylo z roku 1995. V roce, kdy se narodila naše dcera Lucie. Četla jsem dál, dopis po dopisu. Byly jich desítky. Líčily život jiné ženy, jiného chlapce. Život, který běžel souběžně s tím naším. Fotky vypadly z jedné obálky. Usmíval se na nich Jirka, o deset let mladší, a v náručí držel malého blonďatého chlapečka. Vedle něj stála ona, Alena. Hezká, s milým úsměvem. Vypadali jako šťastná rodina. Na pozadí jedné fotky jsem poznala altánek z lázeňského parku v Jeseníku, kam Jirka jezdil každý rok „sám na služební cesty“.
Svět se se mnou zatočil. Ten muž na fotkách byl můj Jirka, ale zároveň někdo cizí. Chápala jsem, proč se na ty své „služebky“ vždycky tak těšil, proč se z nich vracel zamyšlený a trochu smutný. Nebyl to stres z práce. Byl to život, který musel opustit, aby se vrátil ke mně. K nám.
Konfrontace byla tichá, vnitřní. Seděla jsem na zaprášené podlaze půdy, obklopená důkazy o manželově dvojím životě, a mluvila k němu. Nebo spíš k jeho duchovi, k představě, kterou jsem o něm měla. „Proč, Jirko? Proč jsi mi to neřekl? Myslela jsem, že se známe.“
Žádná odpověď nepřišla. Jen ticho a prach vířící v paprsku světla. Ale jak jsem tam seděla, mezi pletenými botičkami a milostnými dopisy, začala jsem chápat. Nebo si to aspoň namlouvat. Jirka nebyl zlý člověk. Byl to muž, který se v mládí zamiloval, možná udělal chybu, ze které se narodilo dítě, a pak se ocitl v pasti. V pasti mezi dvěma světy, dvěma rodinami, dvěma verzemi sebe sama. Neuměl si vybrat, nechtěl nikomu ublížit, a tak se snažil udržet oba světy oddělené v zoufalé snaze ublížit všem co nejméně. A tím nakonec ublížil nejvíc.
Neznám Alenin příběh. Nevím, jestli věděla o mně. Možná jí namluvil, že je rozvedený, nebo vdovec. Možná věděla všechno a tiše to snášela. Ta truhla byla jeho svatyně i jeho vězení. Místo, kam si chodil pro vzpomínky na život, který nemohl žít naplno, a zároveň připomínka jeho selhání.
Odvezla jsem truhlu domů. Stojí v mé ložnici a já ji občas otevřu. Už ne s hněvem, ale se zvláštní směsicí smutku a pochopení. Smutek za život, který jsme mohli mít, kdyby byl upřímný. Pochopení pro muže, který byl složitější, než jsem si kdy dokázala připustit.
Nevím, jestli Alenu a Tomáše někdy vyhledám. Možná ano, možná ne. Část mě chce znát zbytek příběhu, část se bojí, co by ještě mohla objevit. Jirkova smrt náš příběh neuzavřela. Naopak, otevřela dveře do místnosti, o které jsem neměla tušení.
Člověk si myslí, že zná srdce toho druhého, ale pravda je, že v každém z nás jsou zamčené komnaty. Někdy je lepší nehledat klíč.
