Článek
Před měsícem jsem si myslela, že jediný problém v mém životě je hrozící syndrom vyhoření. Čísla, tabulky, uzávěrky – svět korporátní účetní, který mě pomalu ale jistě vysával. Manžel mi navrhl, ať si vezmu týden volna a odjedu si odpočinout. Wellness hotel v Poděbradech se zdál jako ideální volba.
Klid, masáže, vířivka a žádné excelové tabulky na dohled. Cítila jsem se provinile, že nechávám Tomáše doma samotného s naším labradorem Bertem, ale on mě uklidňoval. „Neboj, Lída říkala, že nám s venčením kdykoliv pomůže.“ Lída. Moje nejlepší kamarádka od základní školy. Bydlela ve vedlejším vchodě a byla pro mě jako sestra. Jistě, pomoc s Bertem byla samozřejmost.
První tři dny v lázních byly jako balzám na duši. Plavala jsem v bazénu s vodou slanou tak, že nadnášela nejen tělo, ale i starosti. Nechávala jsem si hníst ztuhlá záda od profesionální masérky a večery trávila s knížkou v hotelovém baru. Cítila jsem, jak se mi do žil vrací život.
Čtvrtý den odpoledne mi ale na mobilu pípne zpráva od Tomáše. „Zlatíčko, stala se malá nepříjemnost. Bertík se nám zaběhl v parku, ale už je v pořádku doma. Jen si při tom dobrodružství nějak poranil packu. Lída ho vzala na veterinu, má to jen pohmožděné, ale musí být v klidu.“
Okamžitě mě polil studený pot. Můj Bertík! Volala jsem Tomášovi, který mě uklidňoval, že je to opravdu jen drobnost, ale ať jsem v klidu, pošle mi video z bezpečnostní kamery, která snímá náš vchod, ať vidím, jak ho Lída nese domů a že je opravdu v pořádku. O pár minut později dorazil krátký soubor.
Klikla jsem na „přehrát“. Video bylo trochu zrnité, ale naprosto zřetelné. Ukazovalo naši ulici, vchod do našeho paneláku. Zpoza rohu se objevila Lída. V náručí nesla Berta, který skutečně vypadal trochu omráčeně, ale vrtěl ocasem. Za ní šel můj manžel Tomáš. Položila Berta opatrně na zem před vchodem, Tomáš odemkl. Bert vběhl dovnitř. A pak se to stalo.
Tomáš se otočil k Lídě. Něco jí řekl, na tu dálku nebylo slyšet co. Usmála se na něj. Tím svým typickým, oslnivým úsměvem, který jsem znala celý život. A pak se k ní naklonil a políbil ji. Nebyla to žádná pusa z vděčnosti. Byl to dlouhý, vášnivý polibek.
Lída mu obmotala ruce kolem krku a přitiskla se k němu. Stáli tam, v objetí, před naším domovem, jako by se nechumelilo. Video běželo dál. Viděla jsem, jak se od sebe odtáhli, jak se Tomáš usmál, pohladil ji po tváři a pak oba zmizeli ve vchodě. V mém vchodě.
Seděla jsem na posteli hotelového pokoje a zírala na displej. V uších mi hučelo. Pustila jsem si to znovu. A znovu. A znovu. Ten obraz se mi vypaloval do sítnice. Ta lehkost, ta samozřejmost, se kterou se líbali. Nebylo to poprvé. To mi bylo jasné.
Všechny ty večery, kdy Tomáš tvrdil, že je s klukama na fotbale. Všechny ty „holčičí jízdy“, na které Lída jezdila beze mě, protože jsem prý „moc unavená z práce“. Všechno to do sebe najednou zapadlo jako dílky morbidní skládačky.
Sbalila jsem si věci během deseti minut. Cesta z Poděbrad do Prahy mi připadala jako věčnost. V hlavě mi vířil hurikán. Zrada. Ponížení. Smutek. A hlavně vztek. Zastavila jsem před domem a čekala. Netrvalo dlouho. Z vchodu vyšla Lída. Sama. Mířila si to ke svému autu, prozpěvovala si.
Vystoupila jsem z auta. „Lído!“
Otočila se. Její úsměv zmrzl, když mě uviděla. „Aleno? Co… co ty tady děláš? Vždyť máš být v lázních.“
„Změna plánu,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a kráčela k ní. Zastavila jsem se těsně před ní. „Děkuju za pohlídání psa. A za všechno ostatní.“
V očích se jí zračil zmatek. „Já… nechápu.“
Vytáhla jsem mobil. Bez jediného slova jsem jí pustila to video. Její tvář zbledla, pak zrudla. Začala koktat. „Alčo, to… to není tak, jak to vypadá. Já…“
„Není?“ skočila jsem jí do řeči. Hlas se mi třásl vztekem. „A jak to teda je, Lído? Řekni mi to! Jak se líbá nejlepší kamarádka s manželem své nejlepší kamarádky? Je na to nějaký speciální manuál, o kterém nevím?“
Z očí jí vytryskly slzy. „Odpusť mi to. Já nechtěla…“
„Nechtěla?“ zasmála jsem se, ale znělo to spíš jako zalknutí. „Ale udělalas to. A ne jednou, že? Jak dlouho to trvá? Měsíc? Rok?“
Mlčela. Jen stála a plakala. To ticho byla ta nejhorší odpověď. V tu chvíli jsem necítila nic než prázdnotu. Žena, které jsem svěřovala svá největší tajemství, žena, která stála vedle mě na mé vlastní svatbě, mi vrazila nůž do zad. A můj manžel ten nůž držel s ní.
Je to měsíc. S Tomášem jsme v rozvodovém řízení. Lídu jsem od toho dne neviděla. Odstěhovala se. Někdy, když venčím Berta, dívám se na její stará okna a přemýšlím, jestli si někdy uvědomila, co vlastně zničila. Nešlo jen o manželství. Zničila přátelství, které trvalo třicet let.
Syndrom vyhoření se najednou zdá jako malicherný problém. Ukázalo se, že skutečné vyhoření nepřichází z práce, ale ze zrady těch, které bezmezně milujete.
