Článek
Sára se s manželem vydala do oblíbeného hotelu kousek od Antalye. „Těšili jsme se na dny plné slunce a pohodového lenošení,“ vzpomíná na první dojem z upravené zahrady a obřího bazénu. Už druhý den však pochopila, že vše nebude tak růžové, jak si představovala. Večer viděla, jak několik lidí nosí osušky a pokládá je na lehátka u bazénu, i když slunce už dávno zašlo. Další ráno bylo jasné, že noc strávená „hlídáním místa“ začíná pro spoustu hostů o dost dřív, než vyjde slunce.
Před šestou hodinou stála v lehkém šoku nad bazénem a sledovala, jak se tu odehrává bizarní závod. „Pozorovala jsem skupinky návštěvníků, jak doslova sprintují s ručníky, aby zabírali ta nejlepší lehátka ve stínu pod palmami. Pak se tam objevili i naši krajané, kteří se snad předháněli, kdo tam dorazí dřív. Byl to hotový maraton,“ říká nevěřícně. Někteří turisté si dokonce o tomhle ranním šílenství sdíleli tipy a varovali se navzájem, kde hrozí největší „přetlak“.
Jakmile si někdo své místo pojistil, vydal se klidně ještě zpátky do pokoje nebo na snídani, zatímco kolem bazénu stály ve dvou řadách prázdné, ale přitom už oficiálně obsazené lehátka. „Nejvíc mě šokovali manželé z Polska, kteří se denně hádali s okolím. Ručníky vedle bazénu, přehnané gestikulace a slovní napadání těch, kdo se jim omylem dotkli svojí osuškou. Bylo to až směšně dramatické,“ kroutí hlavou Sára.
Hotelový personál byl nucen zasahovat takřka každé ráno. Manažer střediska vydal výstrahu, že po sedmé hodině může zaměstnanec odstranit všechny ručníky, které zůstaly bez dohledu déle než půl hodiny. „Věděli jsme, že to není úplně stoprocentní řešení. Lidé byli stejně schopní ve vteřině vyskočit od snídaně a běžet k bazénu bránit si svá ,půlnoční‘ místa,“ směje se ironicky.
Sára si v polovině dovolené dala pár dní pauzu od tohoto děsivého cirkusu a začala raději podnikat výlety po okolí, na tržištích kupovala suvenýry a chodila na dlouhé procházky po pláži. „Bylo mi jasné, že stres z lehátek mi za to nestojí. Viděla jsem hádky, viděla jsem dokonce dva chlapy, jak se strkali kvůli slunečníku,“ popisuje, jak daleko může situace zajít. Nakonec se ukázalo, že i ředitel hotelu byl z neustálých stížností a konfliktů unavený. Začal proto nabízet možnost rezervace placených lehátek v klidové zóně, aby hosté, kteří si chtějí připlatit, měli klid zaručen. Sára s manželem si sice nechali spočítat, na kolik by je to vyšlo, ale částka jim přišla vysoká, a tak zůstali u starého řešení: slunce si užijí raději na volnější veřejné pláži, kam hoteloví „bojovníci“ nenadšeně vyráželi jen málokdy.
„Byla to dovolená plná extrémů. Když vyšlo počasí, bylo to nádherné místo, jenže ten ranní boj o lehátka člověka pořádně znechutil. Zvlášť když jste pak zjistili, že polovina těch předem obsazených zůstala celé dopoledne nevyužitá,“ dodává Sára. Už teď prý ví, že příště pojede spíš do menšího rodinného hotelu, kde se boje o lehátka tolik neřeší, nebo rovnou zvolí jiný styl dovolené.
