Článek
Tři roky tréninků, drahé boty, soboty strávené v halách plných křiku a potu, a teď tohle. Ale to jsem ještě netušila, co mě čeká v našem místním supermarketu. Člověk by řekl, že nakoupit je ta nejjednodušší věc na světě. Jenže pak přijde den, kdy zjistíte, že i obyčejný nákup rohlíků se může změnit v bitvu o důstojnost.
Bylo pondělí ráno, den jako každý jiný. Spěchala jsem do práce, ale potřebovala jsem koupit něco k snídani. Zastavila jsem se v supermarketu na rohu naší ulice, popadla jsem tašku rohlíků a rychle zaplatila. Až když jsem nastupovala do auta, všimla jsem si, že jsou tvrdé jako kámen. Ne jen trochu oschlé, ale opravdu staré. Podívala jsem se na datum na obalu – včerejší. No skvělé.
Vrátila jsem se zpátky do obchodu s tím, že rohlíky prostě vyměním za čerstvé. Nic víc, nic míň. Jenže u pokladny stála prodavačka, která vypadala, jako by se právě vrátila z války. Odhrnuté šedivé vlasy stažené do culíku, unaveně pokleslá ramena a oči, které jasně říkaly, že tohle není její den. Když jsem před ni položila sáček s rohlíky a vysvětlila, v čem je problém, jen si povzdechla.
„Ty rohlíky jsou v pořádku,“ prohlásila a ani se na ně nepodívala. „Včerejší datum neznamená, že jsou zkažené.“ Snažila jsem se být klidná. „Ale jsou tvrdé. Opravdu tvrdé. Zkuste si jeden,“ nabídla jsem jí. Prodavačka se na mě podívala, jako bych jí nabízela ochutnávku jedu. „Nemůžu ochutnávat každý výrobek, který někdo přinese zpátky. To byste mohla chtít vracet cokoliv.“
Začínala jsem cítit, jak mi stoupá krev do tváře. Kolem nás už se začali shlukovat další zákazníci. Byly jen dvě pokladny a ta druhá měla technické potíže, takže se fronta za mnou prodlužovala. Cítila jsem pohledy ostatních zákazníků v zádech. „Podívejte, já nechci nic zvláštního. Jen čerstvé pečivo. Tyhle rohlíky jsou tvrdé a já jsem za ně zaplatila,“ řekla jsem o něco rozhodněji.
A pak to přišlo. Prodavačka se na mě podívala od hlavy k patě, jako bych byla nějaký nepříjemný hmyz, a řekla větu, která ve mně bude rezonovat ještě dlouho: „Možná byste se měla podívat sama na sebe, než začnete hledat chyby jinde.“ Stála jsem tam jako opařená. Co to má znamenat? Kritizuje můj vzhled? Moje chování? Moji osobnost? Necítila jsem se takhle zahanbeně od střední školy, kdy mi spolužačka před celou třídou řekla, že mám divné vlasy. Mezitím už fronta za mnou vydávala nesouhlasné zvuky. Slyšela jsem mumlání, povzdechy a dokonce i jedno hlasité: „To si děláte legraci.“ Jenže to nebyl hlas namířený na prodavačku, ale na mě. Na mě, která jen chtěla vrátit tvrdé rohlíky.
Nakonec jsem se nadechla, vzala si svůj sáček s tvrdými rohlíky zpátky a odešla. Necítila jsem se jako vítěz, ale rozhodně jsem si nezasloužila být veřejně ponížena kvůli něčemu tak banálnímu. Cestou do práce jsem přemýšlela, co se vlastně stalo. Jsem opravdu tak náročný zákazník? Byla jsem nějak nepříjemná? Nebo je to prostě jen tak, že někdy narazíte na člověka, který má špatný den a vy jste jen další položka na jeho seznamu problémů?
Když jsem to večer vyprávěla manželovi, kroutil hlavou. „Měla jsi požádat o manažera,“ řekl mi. Ale já jsem nemohla. V tu chvíli jsem chtěla jen zmizet. Nechtěla jsem být tou ženou, která dělá scény kvůli rohlíkům. Nechtěla jsem, aby mě lidé v mém okolí znali jako tu, co se hádá v supermarketu. Druhý den jsem šla nakoupit jinam. Do pekárny na náměstí, kde je všechno dražší, ale kde se na vás usmějí, když vejdete. Kde vám pečivo zabalí do papíru, ne do plastu. A kde vám věří, když řeknete, že něco není v pořádku.
Možná jsem tím ztratila pár korun, ale získala jsem něco cennějšího – vědomí, že mám na výběr. Že nemusím nakupovat tam, kde mě nerespektují. Že můj čas a moje důstojnost stojí za víc než pár ušetřených korun. A pokud jde o ty tvrdé rohlíky? Nakonec jsem z nich udělala krutonky do polévky. Protože někdy i z nepříjemné situace může vzejít něco dobrého. A protože nakonec nejde o rohlíky, ale o to, jak se k sobě navzájem chováme.
