Článek
Já jsem seděla nad rozpracovaným projektem, termín se blížil, a moje motivace byla někde na dovolené. Potřebovala jsem změnu prostředí a hlavně – kofein. Hodně kofeinu. Sbalila jsem notebook, hodila na sebe bundu a vyrazila do nedaleké kavárny. Je to malý podnik na rohu ulice, kde pracuju už skoro tři roky. Majitelka Sylva ho otevřela po čtyřicítce, když se rozhodla, že korporátní svět není nic pro ni. Znám její příběh nazpaměť, protože mi ho vyprávěla nejmíň desetkrát. Vždycky s tím samým nadšením v hlase, jako by ho říkala poprvé.
Ten den tam ale Sylva nebyla. Za pultem stála mladá dívka, kterou jsem tam nikdy předtím neviděla. Měla krátké modré vlasy, několik náušnic v každém uchu a na předloktí tetování malého hrnku s kávou. Vypadala sebevědomě, jako by za tím pultem stála odjakživa. „Dobrý den, dala bych si velké cappuccino s extra šotem,“ řekla jsem a vytáhla peněženku. Potřebovala jsem rychle nakopnout, abych se mohla vrátit k těm tabulkám, které na mě čekaly.
Dívka se na mě podívala a místo toho, aby namarkovala objednávku, řekla: „Cappuccino dneska nemáme.“
Rozhlédla jsem se kolem. Kavárna byla poloprázdná, ale pár lidí tam sedělo s hrnky, ze kterých se linula vůně kávy. Někdo určitě pil cappuccino.
„A co tedy máte?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit podrážděnost v hlase.
„Máme všechno,“ odpověděla s úsměvem. „Ale pro vás dneska cappuccino není dobré.“
To mě zarazilo. Co tím myslí, že pro mě? Copak jsem nějaké dítě, kterému někdo říká, co smí a nesmí? Už jsem se nadechovala k odpovědi, když pokračovala: „Vypadáte unaveně a nervózně. Cappuccino s extra šotem by vás nakoplo, ale za hodinu byste byla ještě unavenější. Udělám vám bylinkový čaj s medem a citronem. Ten vám pomůže se soustředit.“
Než jsem stihla protestovat, otočila se a začala připravovat čaj. Byla jsem v šoku. Kdo si myslí, že je? Můj osobní kouč? Doktor? Nebo snad moje matka? Rozhodla jsem se, že čaj zdvořile odmítnu, zaplatím a půjdu do jiné kavárny. Jenže pak mi ho přinesla ke stolu. Nebyl to obyčejný čaj v sáčku. Byl to voňavý, jemně sladký nápoj s plátky citronu a snítkou máty. A navíc mi k němu dala malou misku se sušenými brusinkami a kouskem hořké čokolády.
„Tohle je pro vás lepší,“ řekla s úsměvem, který nebyl ani trochu povýšený, spíš laskavý. „Jsem Tereza. Studuju tradiční čínskou medicínu a brigádničím tady. Sylva mi dovolila experimentovat s nápoji podle nálady zákazníků. Jestli vám to nebude chutnat, udělám vám to cappuccino zdarma.“
Odešla dřív, než jsem stihla reagovat. Seděla jsem tam, před sebou voňavý čaj, a říkala si, že tohle je přesně ten typ situace, kdy normálně začnu být protivná. Nemám ráda, když mi někdo říká, co je pro mě dobré. Jenže dnes jsem byla tak unavená, že jsem neměla sílu se hádat.
Napila jsem se a… bylo to překvapivě dobré. Cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá teplo. Pomalu jsem upíjela a otevřela notebook. Překvapivě se mi do těch tabulek najednou nechtělo. Místo toho jsem si vytáhla rozpracovanou povídku, kterou jsem už měsíce odkládala. A slova najednou plynula. Napsala jsem tři stránky, aniž bych vzhlédla.
Když jsem po hodině a půl zavírala notebook, cítila jsem se klidnější, ale také podivně produktivní. Tereza mi přinesla účet a já si všimla, že mi naúčtovala stejně, jako by to bylo cappuccino.
„Mělo to být levnější,“ řekla jsem a podala jí kartou.
„Sylva by mě zabila, kdybych začala měnit ceny,“ zasmála se. „Tak co, pomohlo to?“
Přiznala jsem, že ano. A ona se usmála tím svým nevinným způsobem: „Někdy to, co si myslíme, že potřebujeme, není to, co potřebujeme doopravdy.“
Od té doby chodím do té kavárny častěji. A nechávám Terezu, aby mi vybrala nápoj podle nálady. Někdy je to čaj, jindy speciální latte s kardamomem, občas klasické espresso. A vždycky to pasuje k tomu, co zrovna potřebuju. A i když se mi občas stýská po kontrole nad vlastní objednávkou, musím uznat, že je něco osvobozujícího na tom, když vám někdo řekne: „Tohle je pro vás lepší“ – a má pravdu.
