Článek
Týden bez ranního „mami, kde mám ponožky?“, bez večerního „můžu ještě pohádku?“ a hlavně, bez jakékoli odpovědnosti za to, co kdo snědl, jak spal a jestli má čisté uši. Týden jen pro mě. Jenže to jsem ještě nevěděla, že moje představa o klidu narazí na realitu, která má podobu příklepové vrtačky a pána v tílku z bytu o patro níž.
První ráno začalo nevině. Vzbudila jsem se sama od sebe, bez budíku, bez dupotu bosých nožek. Udělala jsem si kafe, snědla teplou housku a chtěla jsem si pustit seriál. Ale než jsem stihla vůbec najít ovladač, ozvalo se to. Nejprve jako tiché vrčení. Pak jako vibrace. A nakonec jako nekompromisní rachot, který vám rozezní i plomby v zubech. Vrtačka. Bourání. Rachot jako z demoliční čety. Podívala jsem se na hodiny. 7:52. V tu chvíli jsem ještě věřila, že je to náhoda. Možná jen něco přivrtává. Věšák. Poličku. Nebo že omylem něco upustil. Tak jsem čekala.
V 8:03 už jsem věděla, že to náhoda nebude. V 8:10 jsem měla pocit, že se mi hýbe skříň. V 8:17 jsem seděla s kafem v ruce a tupě zírala na zeď, za kterou někdo zjevně naplňuje svůj sen o bydlení. A celý zbytek dne jsem si opakovala tu stejnou větu: „To snad není možný.“
Můj týden volna. Můj jediný čas v roce, kdy se můžu nadechnout, nemít u sebe děti, nebýt máma na plný úvazek, ale jenom člověk, který má čas si v klidu přečíst článek, sníst jídlo v sedě a bez přerušení se vysprchovat. Tenhle týden mi vzal člověk, kterého jsem za poslední tři roky viděla maximálně pětkrát na schodech. A teď byl díky ztenčeným stropům a tenké trpělivosti mým nejbližším sousedem, se kterým jsem trávila víc času než se svým mužem.
Je zvláštní, jak moc si člověk představuje, že „až jednou bude klid“, všechno se v něm nějak srovná. Těšila jsem se, že si vyčistím hlavu. Že mi nebude nikdo sahat na tělo, volat mě po každé drobnosti, že nebudu muset neustále hlídat čas. Měla jsem v plánu jít na procházku, číst knížku, trochu pracovat, ale bez tlaku. Měla jsem v plánu i nic. Jenže místo toho jsem počítala údery kladiva, hledala si místa, kde je hluk nejslabší, a přemýšlela, kolik dní ještě zbývá.
Nešlo mi to přes pusu, ale cítila jsem vztek. Ne ten hysterický, ale ten tichý, únavný, co ve vás leží a pořád těžkne. Na sebe, že jsem měla očekávání. Na něj, že mu to nepřišlo blbý. Na svět, že prostě nikdy nemůže být úplný klid. A taky na to, že matky vlastně nikdy nemají „jen pro sebe“. I když už konečně mají.
Těch pár dní jsem se snažila přes den nějak přetrpět. Utekla jsem z bytu, šla do kavárny, seděla v parku, ale ten pocit zmařeného volna se mě držel jako lepkavý film. Čím víc jsem chtěla odpočívat, tím víc jsem byla unavená. Chtěla jsem ticho a dostala hluk. Chtěla jsem prostor a měla jsem jen únik. A hlavně, pořád ve mně zněla ta myšlenka, že „bych si to přece měla užívat“. Děti pryč, muž v práci, celý byt jen pro mě. A já sedím s rukama v klíně, napjatá jako struna a s hlavou, která nevypne.
V jednu chvíli jsem si dokonce připadala jako blázen. Protože jsem si přála, aby tu byly zpátky. Aby tu zase někdo lítal, řval, tahal mě za rukáv. Protože to byl aspoň rámus, který dává smysl. Který má jméno. Který je váš.
A přesto jsem nechtěla být ta, co si stěžuje. Co zazvoní u souseda a s úsměvem přes zuby řekne: „Hele, já vím, že máte rekonstrukci, ale…“ Protože co jako? Nemá právo si upravit byt? Nemůže přece vědět, že jsem zrovna teď plánovala svoji malou dovolenou ve vlastní kuchyni. Tak jsem to neudělala. Ani slovo. Jen jsem chodila po špičkách, vypínala emoce, dělala, že „je to v pohodě“. Jako tolikrát v životě. Když něco není v pohodě – ale neřeknete to. Protože nechcete být ta „příliš citlivá“. Ta, co „si neumí užít klid“.
Nakonec jsem si těch pár dnů přizpůsobila. Udělala jsem to, co děláme vždycky. Přežila jsem to. Jako přežíváme nemoci dětí, noční vstávání, i dny, kdy se nám nic nedaří a my stejně všechno zvládneme. Tentokrát jsem ale nechtěla být hrdinka. Chtěla jsem být jen obyčejná žena, která má právo na klid. Ne na klid absolutní, ale na ten v sobě.
A tak jsem si z těch dnů vzala alespoň jedno poznání: že moje představa o dokonalém volnu byla možná naivní, ale zároveň naprosto lidská. A že i když mi ji zbořila vrtačka, nevzdám se. Protože až příště děti zase odjedou a já zavřu dveře, připravím se na to jinak. Ne s očekáváním, že bude ticho. Ale s tím, že si to svoje ticho najdu. I kdybych si měla nasadit sluchátka, zalézt pod deku a v duchu si říkat, že tohle je moje chvíle. Moje místo. Můj malý azyl.
