Článek
Když jsem přišla do malé kavárny v centru, netušila jsem, že ještě dřív než nám stihnou přinést vodu, se dozvím něco, co ve mně spustí víc otázek než odpovědí. Nešlo o nic křiklavého, ale o tichý signál, že možná vidím něco, co jsem dlouho přehlížela.
Dorazila jsem o pár minut dřív a objednala si vodu, abych zaměstnala ruce i myšlenky. Když vešel Radim, působil sympaticky a klidně. Měl výraz, který říkal, že se neženeme do žádných velkých očekávání, ale zároveň se u něj nedala přehlédnout jistá rozhodnost. Posadil se ke mně a začali jsme mluvit o práci, o běžných dnech, o dětech. Atmosféra byla příjemná a já měla pocit, že tohle by nemuselo být špatné.
Když se k nám číšnice přiblížila, ani jsem nestihla otevřít menu. Radim se na mě podíval s výrazem, jako by řešil něco zásadního. Zeptal se, jestli jsem pro to, abychom si dali společný účet, protože podle něj je to praktické a alespoň uvidíme, jak se kdo chová v běžných situacích. Trochu mě to zaskočilo, protože jsme spolu seděli sotva tři minuty a bavili jsme se o tom, odkud kdo je. Přesto jsem se snažila nereagovat podrážděně a zasmála jsem se, že to můžeme udělat jakkoliv, ale většinou si každý platí své.
Jenže on tu myšlenku neopustil. Začal vysvětlovat, jak podle něj člověk pozná povahu partnera právě u takových drobností. Vysvětloval mi, že prý už od začátku musí být jasno, kdo je jak zodpovědný a kdo jak přistupuje k penězům. Nebyla jsem si jistá, jestli se mám cítit jako u pohovoru, nebo jako na rande. Nakonec jsme si objednali, ale já už v sobě cítila určité napětí, které jsem nečekala.
Po pár minutách povídání jsem si uvědomovala, že celá situace pro mě není úplně přirozená. Možná jsem příliš opatrná, ale za poslední roky jsem si zvykla dávat pozor na to, kdo se snaží ovládat druhé a kdo jen působí sebejistě. Radim působil jako někdo, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, aniž si to vůbec uvědomuje. Rozvíjeli jsme témata o rodině a vztazích, ale pořád jsem cítila, že mě ta úplně první otázka tíží víc, než bych chtěla.
Zkoušela jsem se soustředit na přítomný okamžik, na atmosféru kavárny, na jeho úsměv a na to, že každý člověk má své návyky. Přesto jsem se občas přistihla, že sleduji, jak se chová k obsluze, jak mluví o svých bývalých partnerkách a jak se tváří, když mu odporuji v drobnostech. Nešlo o nic vyloženě špatného, ale měla jsem pocit, že si mě hodnotí víc, než by bylo příjemné.
Když jsme dojedli a přišel čas placení, už jsem věděla, že to není o penězích. Byl to způsob, jakým se na mě díval, když vytahoval peněženku. Čekal, že něco řeknu, že se nějak projeví moje povaha. Zaplatil a usmál se, že tohle bylo fajn zjištění. Neřekl, co přesně zjistil, ale já jsem měla pocit, že jsem právě byla v nějakém jeho osobním testu.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem příliš citlivá, nebo jestli mi intuice jen ukazuje, abych byla opatrná. Bylo to první rande a celé to trvalo necelou hodinu. Přesto jsem měla pocit, že jsem se o něm dozvěděla víc, než by možná chtěl. A hlavně o sobě. Uvědomila jsem si, že hledám někoho, kdo mě nebude hodnotit podle toho, jestli zaplatím kávu, ale podle toho, jací spolu budeme, až se svět kolem nás trochu utiší. A to jsem si odnášela domů víc než cokoliv jiného.
