Článek
Byli jsme zvyklí si psát třeba i kvůli maličkostem. Co si dáme k večeři, kdy přijde domů, co nezapomenout koupit. Takže když se v pátek odpoledne odmlčel, znervózněla jsem.
Říkal, že jede s kamarády na chalupu. „Potřebuju vypadnout z města, vypnout hlavu,“ řekl. Poslední týdny byl unavený, podrážděný, pracoval do noci. Nechtěla jsem ho dusit. Přála jsem mu, ať si odpočine. Ale to ticho… bylo zvláštní. A hlavně nezvyklé. V sobotu jsem mu zkusila napsat. Odpověď žádná.
Nejdřív pochybnosti, pak úzkost
Začala jsem pochybovat o sobě. Jestli jsem poslední dny nebyla moc protivná, jestli jsem mu něco neřekla. Jestli si to nezasloužím. Mozek mi jel na plné obrátky. Když se neozval ani v neděli večer, sedla jsem si s mobilem a prohlížela staré fotky. Společné výlety, naše svatba, Vánoce. Bylo mi fyzicky špatně.
Pondělí ráno. Žádná zpráva. Nechal si dokonce vypnutý mobil. Nespala jsem téměř celou noc. Vzpomněla jsem si, že mám přístup k našemu společnému účtu. Ne proto, abych ho kontrolovala. Ale protože jsme spolu plánovali hypotéku, děti, budoucnost. Vztah založený na důvěře. Myslela jsem si.
Dvacet tisíc v kasinu
Když jsem se přihlásila do banky, první, co jsem uviděla, byly tři platby po sobě. Všechny z jednoho večera. Jedna na baru, druhá v kasinu a třetí výběr hotovosti. Celkem dvacet tisíc korun. Věděla jsem, že na tuhle víkendovou akci si nic nebral. Prý chtěl šetřit.
Seděla jsem u stolu, ruce se mi třásly. On byl člověk, který nesnášel riziko. Který se hádal, když jsem si koupila nové boty „jen tak“. Prý musíme držet rozpočet. Najednou ale neměl problém rozházet celý víkendový balík v kasinu? A ještě bez toho, aby mi vůbec dal vědět, že žije?
Pravda, která bolela víc než peníze
Když se v pondělí večer konečně ozval, mluvili jsme spolu napřed po telefonu. Hlas měl unavený, podrážděný. Řekl, že byl bez signálu, že se mu vybila baterka. A že to s tím kasinem prý není tak, jak to vypadá. „Byla to jen sranda. Neřeš to,“ odbyl mě.
Ale já to řešit musela. Nešlo o ty peníze. Šlo o ten pocit, že se mi někdo úplně vytratil ze života a pak se vrátil, jako by se nic nestalo. Žádné vysvětlení, žádná omluva. Jen vyhýbavé fráze. A přitom celou dobu věděl, že já doma šílím. A že vím, co udělal.
Když důvěra praskne, nedá se slepit
Seděli jsme naproti sobě u večeře a já měla chuť se ho zeptat, kdo vlastně je. Jestli tohle udělal poprvé. Nebo kolikrát předtím mi lhal. Tvářil se, že všechno je v pořádku. Ale nebylo. A já najednou pochopila, že důvěra se nevybuduje za roky, ale zničí se za jediný víkend.
Začala jsem přemýšlet, co všechno jsme si nalhávali. Možná jsme si jen hráli na ideální pár. Možná jsem chtěla věřit, že všechno zvládneme. Ale najednou jsem se cítila úplně sama. A věděla jsem, že už to nebude jako dřív.
Dospělá ženská, co jen sedí a brečí
Je mi třiatřicet. A místo toho, abych plánovala rodinu, sedím na balkoně, kouřím jednu za druhou a snažím se nebrečet. Nejde mi to. Připadám si trapně. Jako puberťačka, co zjistila, že ji podvedli. Jenže já jsem dospělá ženská. Mám práci, bydlím ve svém, v životě jsem se o sebe postarala. A přesto mě takhle jeden člověk dokázal rozbít.
Nevím, co bude dál. Nechci se teď rozhodovat. Ale vím, že něco se zlomilo. A že i když mu třeba odpustím, už mu nikdy úplně věřit nebudu.
Zdroj: Eva M., Plzeň
