Článek
Takový, kdy vám nestačí síly ani na to, dojít si pro ponožky ze sušáku, natož vést domácnost. A já, naprosto vyčerpaná a znechucená sama sebou, jsem seděla na zemi v kuchyni mezi drobky, pytlíkem od brambůrek a prázdnou miskou od snídaňových cereálií.
Za mnou se ozývalo dupání. Děti opět běhaly. Jedna z nich křičela: „Jsi nejhorší máma na světě!“ A druhá, ta jemnější duše, se k tomu přidala jen tichým: „Tohle by babička nikdy neudělala.“
A já nic. Ani nezvýším hlas. Ani slzy, ani výčitky. Jen ticho. Takové to ticho, které nepřináší klid, ale spíš výsměch. Ticho unavené ženy, která už neví, jak dál.
Ještě včera jsem se cítila jako máma, co má věci pod kontrolou. Věděla jsem, kdy je očkování, kolik máme doma jogurtů a jaký úkol má kdo do češtiny. Dnes? Dnes jsem člověk, který zapomněl, že dítě má tělocvik, a poslal ho do školy v džínách bez trička na převlečení. Malá chyba. Ale u mě je to teď samá chyba.
Od rána jsem počítala, kolikrát na mě někdo zvýšil hlas. Dvakrát manžel („Zase jsi nekoupila kafe, víš, že ho piju každý den!“), čtyřikrát děti (počítám i to pasivně-agresivní dupnutí dveřmi), jednou paní na úřadě („To jste měla vyřídit už před měsícem!“) a jednou já sama na sebe, když jsem se podívala do zrcadla a řekla si: „Jako takhle fakt vypadáš?“
Nevím, kde se to zlomilo. Možná v momentě, kdy starší začal mluvit jako puberťák a mladší si osvojil umění sarkasmu. Možná v momentě, kdy jsem rezignovala na pravidelné vaření a začala dělat „co dům dal“. A možná to nebyl jeden moment, ale tisíc malých nevyspaných nocí, tisíc neřešených vět, tisíckrát „počkej chvíli“.
Dnes mě syn poslal „někam“. Nebylo to vulgární, ale znělo to jako něco, co by měl říct až v padesáti svému nadřízenému. Dcerka mi oznámila, že „máma od Anežky peče muffiny každý týden a ještě se u toho usmívá“. A já? Já zvládnu koupit hotové sušenky a ještě se u toho cítím provinile.
Zkusila jsem vyhledat „rodičovská krize“ na internetu. První článek mi radil hluboké dýchání. Druhý mi doporučil vytvořit bezpečný prostor pro emoce. Třetí mi naznačil, že možná mám problém já, a ne děti.
A tak jsem si dýchla. Hluboce. A pak jsem do sebe kopla zbytek studené kávy a uklouzla na kousku sýra, který vypadl z toustu, který nikdo nechtěl.
Dřív jsem si myslela, že rodičovství je jako projekt. Má začátek, cíl a výsledky. Dnes vím, že je to spíš jako pokus o sestavení nábytku bez návodu, se šroubky navíc a kusem dřeva, který nikam nepasuje.
Večer jsem dětem přečetla pohádku. Ne proto, že by chtěly, ale proto, že jsem chtěla já. Četla jsem pomalu. Slova se mi zasekávala v krku. Ne kvůli smutku, spíš kvůli tomu, že mě nikdo neposlouchal. Syn měl sluchátka, dcera si malovala s fixem na stěnu. Ale já četla dál. Protože i kdyby to byla poslední věc, kterou ten den udělám jako máma, chtěla jsem ji udělat.
Když šly spát, zavřela jsem za nimi dveře a opřela se o ně. V hlavě mi běžela ta věta, „jsi nejhorší máma na světě“. A pak mi došlo, že to možná neříkají mně, ale světu. Svému vlastnímu malému světu, kde se něco rozpadá, a oni nevědí, jak to zastavit.
Možná nejsem nejlepší máma. Možná ani dobrá. Ale jsem ta, která tady večer sedí, píše si tyhle řádky do mobilu a přemýšlí, co udělat líp.
Zítra jim udělám palačinky. Ne kvůli omluvě. Ale protože chci, aby si pamatovaly, že i když jsme si navzájem občas protivní, láska se někdy schovává v obyčejné marmeládě a voňavém másle.
