Článek
Těšila jsem se. Po všech těch zkouškách, stresech a nočních směnách jsem potřebovala vypnout. A být s ním. Poslední týdny před jeho odletem jsme si posílali fotky pláže, bavili se o tom, kam se zajedeme podívat. Měla jsem pocit, že plánujeme něco hezkého, že spolu rosteme.
Když mi dlouho nepsal, začala jsem tušit
Jenže pak odletěl. První dny se ozýval stručně, ale ozýval. Prý má hodně práce, nové prostředí, kolektiv. Věřila jsem tomu. Jenže pak začal mizet. Neodpovídal celé dny, a když už, bylo to strohé.
Když jsem se ptala, co se děje, odpověď byla vždycky stejná, všechno je v pohodě. Přes zprávy jsem ho cítila studenějšího, ale nechtěla jsem být hysterická. Říkala jsem si, že až přiletím za ním, všechno si vysvětlíme. Možná je jen unavený. Možná mi prostě chybí a zbytečně vymýšlím.
Celou dovolenou jsem ho hledala
Přiletěla jsem s kufrem, nervózní, ale šťastná, že ho uvidím. Jenže mě nečekal. Psal, že nestíhá a že se sejdeme večer. Ubytovala jsem se a šla k moři. Čekala jsem zprávu. Celý den nic.
Večer mi napsal, že má večerní program s hosty a uvidíme se zítra. Zítra. Byla jsem na místě, na které jsme se domlouvali měsíce, a byla jsem tam sama. Tak to pokračovalo tři dny. Sliby, výmluvy, občas zpráva. Když už jsme se viděli, byl odtažitý. Na otázky odpovídal vyhýbavě, oči uhýbal. Nechápala jsem. Pořád jsem doufala, že se jen něco stalo, co mi chce říct až ve správný moment.
Přiznal se, až když jsem mu dala na výběr
Po čtyřech dnech jsem to už nevydržela. Řekla jsem mu, že jestli se mnou nechce být, ať to řekne. V tu chvíli se konečně přiznal, prý se tam zamiloval. Do jedné z animátorek. Neplánoval to, ale stalo se to.
Nevěděl, jak mi to říct. Nechtěl mi ublížit. Seděli jsme na lavičce u hotelu, kolem šumělo moře a mně se rozpadal svět. Nevěděla jsem, jestli mám brečet, křičet nebo se smát absurditě toho všeho. Místo dovolené jsem si koupila letenku do reality, kde pro mě nebylo místo.
Sama na pláži, sama v pokoji
Zůstala jsem tam ještě pár dní. Nechtěla jsem se hned vracet. Připadala bych si ještě ubožeji. Chodila jsem po promenádě, seděla v kavárnách, psala si do deníku a snažila se pochopit, co se vlastně stalo.
Nechápala jsem, jak se může někdo tak rychle odpojit. Měli jsme spolu plány, sdíleli jsme život, smáli se. A najednou nic. Jako kdyby všechny ty zprávy, společné večery i výlety nikdy nebyly. Připadala jsem si jako vymazaný soubor.
Po návratu jsem začala chápat
Když jsem se vrátila domů, nebylo to lepší. Všechno mi ho připomínalo. Měla jsem potřebu mu psát, ptát se, proč mi lhal, proč si hrál. Ale nakonec jsem to neudělala.
Pomalu jsem začala chápat, že jsem nebyla slepá. Jen jsem chtěla věřit, že to má smysl. A že ten náš vztah není tak povrchní, jak se nakonec ukázalo. Možná jsem mu byla jen záchranný člun mezi vztahy. Možná jsem si jen spletla loď.
Už nehledám odpovědi
Dneska je to pár měsíců. Neříkám, že jsem v pohodě. Ale už ho nevyhlížím. Nečekám zprávy. Přestala jsem se ptát, co jsem udělala špatně. Vím, že jsem se chovala fér. Jela jsem za ním, chtěla jsem s ním být, chtěla jsem věřit. To není slabost.
Nevím, co bude dál. Ale jedno vím jistě. Už nepojedu za nikým, kdo mě nechá čekat. Ani na letišti, ani v životě.
Zdroj: Eliška N., České Budějovice
