Článek
Rozchod s Klárou byl klidný. Po třech letech jsme si prostě přestali rozumět. Nebyly za tím žádné hádky, jen ticho. Měla jiné plány, já taky. Ale protože jsme měli už dlouho zaplacený zájezd do Chorvatska, říkali jsme si, že by byla škoda to rušit. „Pojedeme jako přátelé,“ napadlo nás skoro současně.
Znělo to rozumně. Chtěl jsem moře, slunce, pár dní vypnout. A ona taky. Před odjezdem jsme si dali pár pravidel. Žádné výčitky, žádné řešení minulosti. Jen klid. Už první den v autě jsem ale cítil, že to nebude tak jednoduché. Seděla vedle mě, smála se, zpívala si s rádiem a mně to připadalo, jako by se nic nezměnilo.
Dorazili jsme do apartmánu v malé vesnici kousek od Dubrovníku. Teplo, vůně soli, večerní světla odrážející se v hladině moře, všechno to ve mně vyvolávalo staré vzpomínky. Najednou jsem měl pocit, že jsme zpátky tam, kde jsme byli před rokem, když jsme sem jeli poprvé jako pár. Jenže teď jsme byli oficiálně rozvedená kapitola.
První večer jsme seděli na pláži s lahví vína. Mluvili jsme o všem možném, o práci, o kamarádech, o tom, jak se máme. Bylo to zvláštní, cizí i blízké zároveň. A když se mě náhodou dotkla rukou, proběhl mnou ten známý pocit, který jsem se snažil měsíc potlačit.
Další dny jsme spolu trávili celé hodiny. Snídaně na terase, pláž, procházky po městě. Klára byla veselá, uvolněná, a já se přistihl, že ji zase pozoruju. Že mě zajímá, co má na sobě, že mi chybí její smích, že si přeju, aby ten rozchod nikdy nebyl.
Na pátý den přišla bouřka. Seděli jsme pod přístřeškem u moře, když se rozpršelo, a zůstali tam sami. Blesky osvětlovaly obzor a mezi námi bylo ticho, které se dalo krájet. V tu chvíli se naše ruce znovu propletly. Nešlo o rozum, jen o vzpomínku na něco, co kdysi bylo. Vrátili jsme se do apartmánu, a když jsem se ráno probudil, ležela vedle mě.
Cesta zpět byla tichá. Už žádné zpívání, žádné smíchy. Oba jsme cítili, že se něco stalo, ale zároveň jsme nevěděli, co s tím. Po příjezdu jsme se pár dní neviděli. Pak mi napsala, že to takhle být nemělo. Že se nechala unést. A já s tím musel souhlasit.
Jenže něco se ve mně zlomilo. Najednou jsem si uvědomil, že ten vztah jsem dávno pustil. Že jsem si spíš zidealizoval minulost. Že jsem si přál, aby to zase bylo jako dřív, ale už to prostě nejde. A i když to znělo krutě, cítil jsem zvláštní úlevu.
O pár týdnů později jsem jel s partou kamarádů z práce na víkend k moři znovu – tentokrát do stejného města, kam jsme jeli s Klárou. Ironie osudu, že? Neplánoval jsem to, prostě to tak vyšlo. Bylo to zvláštní.Stejné ulice, stejný výhled, dokonce i stejné lehátko na pláži.
A právě tam jsem potkal ji. Terezu. Seděla vedle mě, četla knížku, a když jsem si lehal, zeptala se, jestli mi nevadí stín. Dali jsme se do řeči. Povídali jsme si o práci, o cestování, o tom, jak si každý léčí svoje rány. Bylo to přirozené, bez napětí, bez minulosti. A když jsem se na ni podíval, napadlo mě, že to možná všechno mělo svůj důvod.
S Terezou jsme se vídali dál i po návratu. Není to žádná filmová láska, spíš klid, který jsem dlouho neznal. A někdy si říkám, že kdybych s Klárou na ten poslední zájezd nejel, možná bych pořád žil v představě, že něco ztrácím.
Ten výlet byl bolestivý, ale potřebný. Ukázal mi, že některé věci prostě nelze vrátit, i kdyby se člověk snažil sebevíc. A že nové začátky někdy přicházejí právě ve chvíli, kdy to nejméně čekáme, třeba na tom samém lehátku, kde jsme kdysi skončili.
