Článek
Minulý víkend jsme se rozhodli, že vyrazíme na jeden z našich obvyklých výletů. Syn Matěj (12) pořád rostl z oblečení a dcera Denisa (9) potřebovala nové zimní boty. A když už tam budeme, říkali jsme si, dáme si oběd v té malé restauraci na náměstí, kde dělají výborný žurek a pierogi, a nakoupíme ty jejich sýry, které manžel tak miluje. Jednoduchý plán na sobotní výlet. Nic, co bychom nedělali už stokrát předtím.
Ráno jsme vyrazili brzy. Děti ještě dospávaly na zadním sedadle, zatímco já s Petrem jsme vpředu tiše probírali, co všechno potřebujeme koupit. Po překročení hranice jsme zamířili rovnou do našeho oblíbeného obchodního centra. Bylo teprve devět hodin, ale parkoviště už bylo skoro plné. Čeština se ozývala ze všech stran. Zdálo se, že půlka našeho města měla stejný nápad jako my.
První hodinu bylo všechno v pořádku. Nakoupili jsme Matějovi tepláky, mikiny a pár triček. Denisa si vybrala boty – červené, protože červená je její oblíbená barva už od školky. Já jsem sehnala pár věcí do domácnosti a manžel se radoval z nové košile, kterou by v Česku koupil za dvojnásobek.
V jedenáct jsme se rozhodli, že si dáme menší svačinu v místní kavárně. Matěj si objednal horkou čokoládu, Denisa jahodový koktejl, my s Petrem kávu. Seděli jsme tam, spokojeně odpočívali a plánovali, kam půjdeme na oběd, když vtom se to stalo.
„Tati, mně není dobře,“ řekl najednou Matěj. Jeho obličej během vteřiny zbledl a než jsme stačili zareagovat, vyskočil a běžel směrem k toaletám. Petr šel hned za ním.
Když se vrátili, bylo jasné, že něco není v pořádku. Matěj byl bílý jako stěna a držel se za břicho. „Musíme jet domů,“ řekl Petr tiše, „je mu opravdu špatně.“
A tak, místo oběda v naší oblíbené restauraci a nákupu sýrů, jsme rychle zaplatili a vyrazili k autu. Matěj se třásl zimnicí a já mu na čelo položila dlaň – měl horečku. Ta musela vystoupat během několika minut, protože ráno, když jsme vyjížděli, byl úplně v pořádku.
Cesta domů byla noční můrou. Každých pár kilometrů jsme museli zastavit, aby mohl Matěj vyběhnout ven a vyzvracet se. Seděla jsem s ním vzadu, držela mu čelo a utěšovala ho, zatímco Petr řídil tak rychle, jak jen to bylo bezpečné.
„Mami, bude Matěj umírat?“ zeptala se najednou Denisa s očima plnýma slz.
„Ne, zlatíčko, nebude,“ odpověděla jsem a doufala, že mám pravdu. „Jen mu není dobře. Bude to chřipka nebo něco takového.“
Ale ve skutečnosti jsem začínala mít strach. Ta rychlost, s jakou nemoc udeřila, byla děsivá. Ještě před hodinou běhal po obchodě a smál se, a teď tady ležel schoulený na sedadle, bledý a rozpálený.
Když jsme konečně dorazili domů, uložili jsme ho do postele. Teplota se vyšplhala na 39,5 a ani léky ji nesrážely. Během odpoledne se přidaly příšerné bolesti hlavy. Volala jsem na pohotovost a lékař nám řekl, ať sledujeme jeho stav a případně přijedeme. Diagnóza: virová infekce s prudkým nástupem. Nic neobvyklého v tomto ročním období, ale to nás příliš neutěšilo.
Ta noc byla jedna z nejdelších v mém životě. Střídali jsme se s Petrem u Matějovy postele, měnili mu obklady, nutili ho pít po malých doušcích a já jsem se každou hodinu dívala na hodinky a počítala, kdy mu můžu dát další dávku léků na horečku.
Ráno bylo o něco lepší. Horečka trochu ustoupila a Matěj dokázal usnout na delší dobu než jen pár minut. Odpoledne už se posadil a vypil hrnek čaje. V pondělí se dokonce usmál, když jsem mu přinesla jeho oblíbené želatinové medvídky, a v úterý už se hádal s Denisou o ovladač na televizi, což jsem brala jako neklamné znamení uzdravení.
Náš polský výlet nakonec vyšel draho. Ne kvůli penězům, ale kvůli stresu a strachu, který jsme prožili. Ty červené boty, co si Denisa tak přála, zůstaly schované ve skříni – neměla odvahu si je obout, protože je spojovala s tím, jak její bratr onemocněl.
Když teď přemýšlím o našich výletech do Polska, uvědomuji si, jak křehká je hranice mezi běžným víkendem a krizí. Jak rychle se může všechno změnit. A taky to, že někdy ty nejcennější věci nejsou ty, které si můžete koupit za zloty nebo koruny, ale ty, které si nemůžete koupit vůbec – jako je zdraví nebo pocit bezpečí, když držíte v náručí své dítě.Ale do Polska stejně zase pojedeme.
