Článek
Dneska jsme se rozešli. Bez slz. Bez hádek. Bez slov, který by bolela ještě měsíc potom. Jen tak. V tichu. S hrnkem kafe v ruce. Nevím, jestli to bylo správně. Možná ano. Možná ne. Ale bylo to… lidský. A možná právě proto to bolí jinak.
Seděli jsme naproti sobě jako tolikrát předtím. On na své straně stolu, já na té své. Vůně kafe mezi námi. A najednou jsem věděla, že už to není „my“. Že jsme jen dva lidi, co si dávají poslední společnou kávu.
„Takže… asi to ukončíme?“
Řekl to úplně klidně. A mně se nezachvěl hlas, když jsem odpověděla:
„Jo. Asi jo.“
Žádné výčitky. Žádné „tys nikdy“ nebo „já vždycky“.
Jen ten zvláštní klid, co přichází, když už není co zachraňovat.
Nebylo to špatné. Ani dobré. Byli jsme prostě dva lidi, co se potkali ve správný čas – a pak zůstali spolu i v těch nesprávných. Možná moc dlouho.
Vzpomněla jsem si na náš první výlet. Když mi koupil croissant a kafe a já mu v dešti nadšeně ukazovala lavičku, kde prý sedával Hrabal. Ten den jsem se smála. Dneska ne. Dneska jsem jen seděla a čekala, až dopije.
Věděla jsem to už dřív. Věděla jsem, že mezi námi to ticho houstne. Že se dotýkáme míň. Mluvíme míň. A že ten kávovar v kuchyni dává víc tepla než naše postel.
Ale i tak mě ta věta píchla. „Asi to ukončíme.“
Ne kvůli tomu, že končíme. Ale kvůli tomu, že už ani neříkáme „já a ty“. Už jen „to“. Něco bezejmenného, co se rozpadá.
Vzal si poslední doušek. A já si všimla, že si přitom zamyšleně pohladil hrnek. Ten, co jsem mu kdysi koupila. „Nejlepší den začíná kávou a tebou.“
Zůstane tu? Nezeptal se. Ani já ne.
Položil ho na stůl jako něco, co už k ničemu není. A přitom tak důvěrného. Jako kdyby právě ten hrnek byl to poslední, co nás ještě drželo pohromadě.
Pak vstal. A řekl jen: „Tak jo.“ Bez objetí. Bez polibku. Prošel kolem mě, ale nezastavil se. A já ho ani nezadržela.
Dveře zaklaply. A zůstalo jen to ticho. A vůně kávy. A jedna jediná slza, co mi stékala po tváři, i když jsem si myslela, že už nebudu brečet.
Možná to bylo dobře. Možná právě tohle je dospělý rozchod. Žádná hysterie. Jen respekt. A vědomí, že někdy je největší láska právě to, že někoho necháte jít.
Seděla jsem tam ještě dlouho. Hlavou mi běžely všechny ty věty, které jsem chtěla říct – a neřekla. Všechna ta rána, kdy jsem se vedle něj probouzela a bála se, že už ho nemiluju. Všechna ta odpoledne, kdy jsem se snažila zamilovat znovu. Kvůli němu. Kvůli sobě. Kvůli tomu, co jsme kdysi měli.
Ale láska se nedá vynutit.
A nedá se zadržet, když se rozhodne odejít.
Dneska jsme se rozešli. V klidu. S hrnkem kafe v ruce. A já si říkám – jestli se takhle odchází z věcí, které nám kdysi opravdu záležely, tak je to možná správně. Ne bolestně. Ne dramaticky. Ale tiše. Se vzpomínkou na to, že to jednou bylo hezký.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
