Článek
Rodiče jsou naštěstí tolerantní a nikdy si nestěžují, ale člověk sám cítí, že by měl občas zpomalit a strávit s nimi čas jinak než jen u rychlé kávy na návštěvě. Proto jsem se rozhodla udělat něco slavnostního. Žádné vaření doma, žádné starosti, žádné mytí nádobí. Objednala jsem nám stůl v nové restauraci, která se pyšní vynikajícím hodnocením i moderním prostředím, a těšila se, jak si ten den společně užijeme.
Restauraci jsem vybrala pečlivě. Mám v tomhle trochu profesionální deformaci. Pracuji v marketingu, a tak si všímám recenzí, fotek, prezentace. A tahle restaurace vypadala opravdu dobře. Interiér v přírodních tónech, jednoduché a elegantní menu, příběh šéfkuchaře na webu a slib, že vaří z čerstvých a lokálních surovin. Přesně to, co mám ráda. Zavolala jsem, udělala rezervaci a doma pak oznámila rodičům, že je zvu na nedělní oběd, a ať si nic neplánují. Potěšilo je to, hlavně maminku, že si může jednou sednout ke stolu a neřešit, co bude k obědu.
V neděli jsme dorazili načas. Restaurace vypadala naživo ještě lépe než na fotkách. Příjemné světlo, klidná hudba, usměvavá obsluha. Posadili nás ke stolu u okna a já měla radost, že všechno klape, jak má. Rodiče si pochvalovali atmosféru, přinesli nám vodu a jídelní lístek, a já se těšila, co si vybereme. Pak se ale stalo něco, co jsem opravdu nečekala.
Z kuchyně zrovna vyšel kuchař, nejspíš aby s něčím pomohl obsluze. Byl to ten typ situace, kdy nevěnujete pozornost, dokud vám někdo neřekne: „Hele, podívej se pořádně.“ A přesně to se stalo. Mamka se najednou zarazila, podívala se směrem ke kuchyni, a pak na mě. „Lucie,“ řekla tiše, „to je přece on. Ten… víš kdo.“ V první chvíli jsem vůbec nevěděla, o čem mluví. Ale pak jsem se otočila taky. A opravdu. Ten muž, co právě míchal v míse a pak zase zmizel za dveřmi kuchyně, nebyl nikdo jiný než bývalý partner mojí sestry. Ten, se kterým to skončilo dost dramaticky, a kterého naše rodina od té doby nemůže ani cítit.
Nešlo jen o nějaký rozchod. Skončilo to výčitkami, lhaním, sliby, že se změní, manipulacemi. Moje sestra kvůli němu prošla těžkým obdobím a rodiče byli u toho. Pomáhali ji, podporovali ji, stáli při ní. A najednou tenhle člověk stojí metr od nás a připravuje nám oběd. V tu chvíli mi to došlo. Ta restaurace, ten název, ten styl… Všechno sedělo. To jméno šéfkuchaře, které jsem si jen tak přeletěla, mi vlastně bylo povědomé už při rezervaci. Jenže mi to prostě nedošlo. A teď už bylo pozdě.
Chvíli jsme všichni mlčeli. Bylo to trapné a trochu absurdní. Rodiče se snažili zachovat dekorum, ale bylo vidět, že jim není úplně příjemně. Já sama jsem měla chuť vstát a odejít, ale zároveň mi bylo líto, že by to všechno přišlo vniveč. Personál byl milý, místo krásné, jídlo vonělo, a přesto… člověk si v takové situaci neodpočine. Pořád přemýšlíte, co dělá v kuchyni, jestli nás poznal, jestli přijde ke stolu.
Nepřišel. Naštěstí. Jídlo bylo výborné, to musím uznat. Ale celou dobu viselo ve vzduchu napětí, které se nedalo jen tak setřást. Během dezertu mamka poznamenala, že příště radši udělá vývar doma a sedneme si ke stolu v kuchyni, kde nikdo žádné překvapení nechystá. A měla pravdu. Chtěla jsem udělat dobrý skutek, radost, vytvořit pěkný zážitek a místo toho jsme seděli v restauraci, kde nám vařil někdo, o kom bych nejradši už nikdy neslyšela.
Doma jsem si to pak samozřejmě vyčítala. Ne kvůli jídlu nebo místu, ale kvůli tomu, jak jsem byla nepozorná. Kdybych si přečetla jméno pořádně, mohlo mi to dojít. Ale ne, v tom spěchu a nadšení jsem prostě přehlédla detail, který změnil celý dojem. Z krásného oběda se stal podivný zážitek, o kterém jsme doma radši moc nemluvili.
Zpětně mě napadá, kolik takových momentů si člověk připraví s tím nejlepším úmyslem. A že minulost má tendenci objevovat se přesně tehdy, kdy ji nejméně čekáme.
