Článek
Člověk si někdy žije ve své bublině, která mu připadá pevná a bezpečná, a přitom pod povrchem bublá něco, co jednou vypluje na povrch a převrátí celý život vzhůru nohama. U nás to přišlo nečekaně a velmi bolestivě. Byla jsem přesvědčená, že manžel je ten typ muže, na kterého se můžu spolehnout. Samozřejmě jsme měli své problémy, občas jsme se pohádali, jindy jsme si nerozuměli v drobnostech, ale kdo to tak nemá?
Žili jsme spolu normální život, starali se o děti, o domácnost, plánovali dovolenou a řešili splátky. Všechno běželo, jak mělo. Jenže pak jsem začala mít zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Nedokázala jsem to nejdřív pojmenovat, jen mi připadalo, že se občas odtahuje, že je zamyšlený, že se usmívá nad telefonem, i když to nemělo důvod. Ptala jsem se, co se děje, ale vždycky to odbyl mávnutím ruky, že nic.
Pak jsem jednoho dne na internetu narazila na profil jedné ženy. Zpočátku jsem nevěnovala pozornost tomu, co sdílí. Náhodou jsem se k ní dostala přes známé, měla otevřený účet, a tak jsem si ho začala prohlížet. Fotky působily celkem nevinně. Výlety, jídlo, selfie. Ale pak mě zaujal jeden příspěvek. Byla na něm fotografie dvou skleniček vína, večeře ve dvou a k tomu popisek, že se jí splnil sen a konečně našla muže, který jí rozumí. Zůstala jsem na to koukat a přemýšlela, jestli je to náhoda.
Jenže náhoda to nebyla. Na další fotce jsem poznala tričko, které nosí můj manžel. Byl to detail. Rukáv s logem, které nemohl mít nikdo jiný. V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Chtěla jsem si namlouvat, že se pletu, že se mi to zdá, ale každá další fotka byla jasnějším důkazem. Na jedné byl zachycený i jeho stín, na jiné zase jeho ruka, hodinky, které dostal ode mě k výročí. Už nebylo pochyb, že jde o něj.
Cítila jsem, jak se mi hroutí celý svět. Je to zvláštní, protože v ten okamžik se vám hlavou honí spousta myšlenek najednou. Vzpomínky na roky strávené společně, na sliby, na chvíle, kdy jste mu věřili a mysleli si, že se díváte stejným směrem. A pak se objeví taková rána pod pás a vy si uvědomíte, že zatímco vy jste žili ve své představě, on si žil úplně jiný život.
Nechápala jsem, proč to ta žena dělá. Nestačilo jí, že má vztah s ženatým mužem? Musela to ještě veřejně ukazovat, chlubit se tím, jak si užívají? Jako by chtěla, abych to našla, jako by mě chtěla zranit ještě víc. Byla arogantní, přidávala komentáře o tom, že se konečně cítí šťastná, že našla muže, který ji umí rozesmát. A mně u toho tekly slzy, protože já jsem byla ta, která s ním strávila roky, která s ním vychovala děti a která ho podporovala ve chvílích, kdy to potřeboval. A teď jsem byla jen překážkou, o které se mohli bavit mezi sebou.
Nevydržela jsem to a zeptala se manžela přímo. Nemělo smysl chodit kolem horké kaše, ukázala jsem mu ty fotky a čekala, co řekne. Nejprve zapíral, tvrdil, že to není tak, jak to vypadá, že ona to jen překrucuje. Ale důkazů bylo tolik, že už to nemohl popřít. Nakonec přiznal, že s ní opravdu něco měl. Prý mě ale nikdy nechtěl opustit, prý to byla jen hloupost, ze které se nedokázal vyvléct. To se lehce řekne hloupost. Jenže pro mě to byla rána, která se nezhojí.
Od té chvíle jsem měla pocit, že žiju v jiném světě. Všechno, co jsem dosud brala jako samozřejmost, bylo najednou pryč. Důvěra se zlomila v jediném okamžiku a s ní i jistota, že mám v životě pevný bod. Lidé říkají, že nevěra se dá odpustit, že se to dá překonat. Jenže když vám druhá žena strká vaše vlastní vzpomínky a manžela před oči na sociálních sítích a dělá si z toho oslavu, tak to není jen zrada, to je i veřejné ponížení.
Dnes už vím, že se musím rozhodnout, co dál. Ať se snažím sebevíc, pořád mám před očima ty fotky, ten profil, její slova. A i když jsem si dřív myslela, že mě nemůže nic zlomit, tohle mě dostalo na kolena.
Lenka, Plzeň
