Článek
Vynesli jsme gauč do čtvrtého patra, oba jsme funěli jak lokomotivy. Nakonec jsme se tomu zasmáli, sedli na chvíli, abychom si oddechli, a ona mi nabídla sklenici vody. Nic víc v tom nebylo. Když jsem se po deseti minutách vrátil domů, manželka už čekala u dveří. V očích měla zvláštní pohled. Zeptala se, kde jsem byl, a než jsem stačil odpovědět, pronesla, že prý „všichni“ viděli, jak jdu k sousedce.
Nejdřív jsem to bral jako vtip. Jenže ona se nesmála. Řekla, že ji to bolí, že prý už delší dobu má podezření, že se se sousedkou vídám častěji. Nerozuměl jsem tomu. Nikdy jsem jí k tomu nedal důvod. Jediný náš kontakt bylo pár krátkých rozhovorů na chodbě.
Snažil jsem se vysvětlit, že jsem jí jen pomohl s gaučem, že to nebylo nic osobního. Ale čím víc jsem se snažil, tím víc to vyznělo jako obhajoba. Řekla, že už mi nevěří. Prý jsem poslední dobou jiný, uzavřený, víc na telefonu. Měla pravdu. V práci jsem měl stres a často jsem si po večerech četl pracovní e-maily, ale ona si z toho udělala svůj příběh.
Zkusil jsem jí říct, že se plete, že ji mám pořád rád, ale ona jen pokrčila rameny. Večer si sbalila pár věcí a oznámila, že jede k rodičům, dokud se to „nevyřeší“. Nechápal jsem, co by se mělo řešit. Stál jsem v prázdném bytě, kde ještě před pár hodinami voněla večeře a smáli jsme se, a najednou tam bylo ticho.
Další dny jsem se snažil jí volat, psát, ale odpovídala stručně, chladně. Nakonec napsala, že potřebuje čas. Mezitím jsem zjistil, že se o „našem případu“ mluví po celé ulici. Nějaký soused prý řekl, že mě viděl, jak ze dveří sousedčina bytu vycházím s úsměvem. Kdo by si pomyslel, že pár minut pomoci může člověku převrátit život naruby.
Nejhorší bylo, že ani sousedka mi nemohla pomoct. Když jsem ji požádal, aby manželce potvrdila, jak to bylo, jen se omluvně usmála. Řekla, že nechce zasahovat do našeho vztahu, že už tak se cítí trapně. Takže jsem zůstal sám, s příběhem, kterému nikdo nevěří.
Už je to třetí týden. Manželka je stále u rodičů, občas se potkáme, když si přijde pro poštu nebo něco, co zapomněla. Díváme se na sebe jako cizinci. Každé její gesto hledám, jestli tam někde ještě zůstalo trochu citu. Zatím nic.
Každý večer sedím v obýváku a dívám se na gauč. Ten náš, ne ten sousedčin. Přemýšlím, jak snadno se dá ztratit důvěra. Stačí jedna shoda okolností, pár řečí od lidí, kteří nemají co dělat, a všechno, co člověk roky buduje, se rozpadne.
Nikdy jsem nebyl typ, co by flirtoval nebo hledal pozornost. Byl jsem spíš ten, kdo opraví poličku, pomůže starší paní s taškou, nebo podrží dveře. Takhle jsem byl vychovaný. Jenže teď přemýšlím, jestli jsem to s tou slušností nepřehnal. Možná by bylo lepší nic nedělat, nechat gauč stát venku, a mít doma klid.
Nevím, jestli se manželka vrátí. Nejspíš ne. Věřím, že časem pochopí, že jsem ji nepodvedl, ale jestli to pochopení přijde, až už bude pozdě, nevím. Dneska už jsem opatrnější. Když mě někdo o něco požádá, nejdřív se dívám kolem sebe, jestli to někdo nevidí.
Zjistil jsem, že důvěra je křehká věc. Stačí drobná trhlina a všechno se sype. Možná je to pro mě lekce. Naučilo mě to, že někdy i dobrý úmysl může skončit špatně. A že v dnešní době, kdy lidé raději věří řečem než vlastnímu partnerovi, je těžké obstát.
Dnes už nepřemýšlím nad tím, co si kdo myslí. Jen doufám, že jednou přijde den, kdy se se ženou potkáme bez výčitek a dokážeme si normálně popovídat. Do té doby se snažím žít klidně, bez zbytečných slov. Pomáhám si hlavně sám sobě, abych se z toho nezbláznil.
