Článek
Tentokrát to byla oslava naší nejmladší sestřenice. Osmé narozeniny, balónky v barvě pastelově růžové, hudba z dětského playlistu, kde se písničky střídaly tak rychle, že i DJ v klubu by se zapotil. Děti lítaly jako splašené molekuly cukru, dospělí se tvářili, že to celé dělají s láskou a ne proto, že mají čtyři dny dovolené do konce roku a potřebují je ušetřit.
Dort byl nachystaný na stole. Krásný, třípatrový, s motivem jakési princezny, která podle všeho neměla páteř. Její póza tomu napovídala. Byl tam nápis: „Všechno nejlepší, Eliško!“, v cukrovém písmu, které vypadalo, jako by ho psala třesoucí se ruka prodavače z noční směny. Ale nevadí. Děti tleskaly, babičky fotily, strýcové drželi kelímky s kávou a vypadali, že zvažují útěk.
A pak přišel okamžik krájení. Eliška vzala plastový nožík, popostrčila ho k mamince a ta, s výrazem zkušené chirurgyně, začala porcovat. První kousek padl na plastový talířek, druhý následoval. Třetí. A pak přišlo TO.
„Co to je?“ zeptala se teta Marcela a naklonila se nad dort jako odbornice na kriminalistiku.
Z dortu koukalo cosi, co připomínalo kus plastu. Na první pohled by člověk řekl, že jde o ozdobu. Ale byla napůl zapečená v těstě. Jako by se tam někdo pokusil ukrýt důkaz. A když jsme to opatrně vydolovali, ukázalo se, že se opravdu nejednalo o dekoraci, ale o jakýsi uzávěr. Zřejmě z plastového sáčku.
Atmosféra zhoustla. Děti přestaly tleskat. Babička přestala fotit. Hudba hrála dál, ale jaksi nepatřičně. Někdo se zasmál takovým tím způsobem, kdy si nejste jistí, jestli smíchem maskuje paniku.
„To se může stát,“ řekla Eliščina maminka, ale i jí trochu cukalo ve tváři.
„Ale v dortu?“
„No… třeba to tam někdo zapomněl. Možná ten, kdo ho pekl.“
A tak jsme pátrali. Dort byl objednaný z jedné známé cukrárny, která se tváří jako luxusní. Webové stránky s fotkami, kde každý dort vypadá jako z katalogu pro bohaté nevěsty. Ceny tomu odpovídají. Chuť už tolik ne.
Rozjel se malý rodinný výslech. Kdo dort objednal? Kdo ho přinesl? Kdo ho nesl? Kdo ho nesl vzhůru nohama?
Ale nikdo neměl odpovědi. Jen že „byl krásný“, „voněl dobře“ a „moc se těšili“. A teď jsme tu měli dort s plastem uvnitř. Ne plastovým přáním nebo dekorem. Prostě kus obalu. Možná z vanilkového cukru. Možná z pracovní výbavy.
Eliška to pozorovala s výrazem dítěte, které ví, že to není úplně podle plánu, ale pořád je šance, že z toho bude historka do školy. A bude.
My ostatní jsme zatím řešili dilema, zda jíst dál. Většina zvolila opatrnost. Raději zákusky ze supermarketu. Jeden strýc se ale rozhodl, že dort dojí. „Co oči nevidí, to žaludek nebolí,“ prohlásil a s elegancí sobě vlastní si dal další porci. Po chvíli ale mlčky odešel na balkon. Možná na vzduch. Možná přehodnotit životní rozhodnutí.
Dort jsme nakonec zabalili a uložili jako důkaz. Teta napsala do cukrárny e-mail, zatím bez odpovědi. Prý to řeší. Mezitím sdílela fotku dortu v rodinné skupině s komentářem: „Když chcete pohádku, ale dostanete detektivku.“
Děti si pak stejně hrály dál, jako by nic. Ale dospělí, ti už měli jasno. Důvěra byla narušena. Příště pečeme doma. I kdyby to měl být obyčejný perník na plech. Protože i když to nebude krásné, aspoň v něm nebude víčko od něčeho, co si nechceme představovat.
A já si od té doby říkám, že dort je možná symbolem oslavy, ale taky zkouškou rodinné soudržnosti. Protože když najdete něco nepatřičného ve vrstvě krému a místo paniky to zvládnete s ironií a trochou suchého humoru, tak jste vlastně vyhráli.
A Eliška? Ta druhý den ve škole řekla, že v jejím narozeninovém dortu byl poklad. A všichni jí záviděli. Jen netušili, že ten poklad je plastový uzávěr. A že ho máme schovaný v mrazáku. Pro jistotu. Na památku.
