Článek
Kamarádka se ozvala sama. „Zajdeme na kafe? Mám čas a chuť pokecat.“ To zní v dnešní době skoro jako luxusní pozvánka. Vzala jsem si lehký kabát, přehodila přes rameno tašku, která už dávno ztratila původní tvar, a vydala se do centra. Měla jsem radost. Ne proto, že by šlo o nějakou zásadní událost. Spíš proto, že mě někdo chtěl vidět jen tak. Bez účelu, bez tabulek, bez podmínek.
Sešly jsme se v kavárně, kde to vonělo čerstvé kávě. Dřevěné stolky, usměvavý barista, který vypadal jako někdo, kdo ti odříká jména všech kávových odrůd i zpětně, a tlumená hudba, která zněla jako Spotify playlist s názvem „vhodné na latte art“. Sedly jsme si ke stolu u okna a začaly si povídat. Tak jako vždy. O práci, o vztazích, o tom, jak je všechno drahé, ale zároveň pořád máme tendenci kupovat věci, které nepotřebujeme, protože „život je krátký“.
Káva byla výborná, i když trochu menší, než by odpovídalo ceně. Ale nevadilo mi to. Čas plynul příjemně, téma střídalo téma, slova se valila jako lavina podnětů, na které jindy není prostor. Měla jsem pocit, že jsme zase na chvíli obě přítomné. Ne jako matky, manažerky, partnerky nebo dcery, ale prostě jako ženy, co spolu sedí u kafe.
Pak přišel účet.
Nepřinesl ho číšník. Kamarádka vstala, šla k pultu a vrátila se s malým lístečkem v ruce. Podala mi ho se slovy: „Tak, rozdělíme si to, jo?“ A podala mi účtenku. Automaticky jsem vzala telefon, otevřela aplikaci banky a pohlédla na částku.
Byly tam čtyři položky: dvě kávy, jedna limonáda s mátou a koláč. Celkem 389 korun. Měla jsem jen kávu. Tu jednu, malou, ale skvělou, za nějakých devadesát osm. Ale účet byl dělen rovným dílem na půl.
V tu chvíli jsem si nebyla jistá, co je horší. Jestli samotná částka, nebo to, že mě kamarádka pozvala s tím, že „zajdeme na kafe“, ale pak mi předala účet jak v závodní jídelně. Nebo že se to stalo bez jediného vysvětlení. Ne že bych neměla těch pár korun. Ale přišlo mi to… zvláštní. Něco mezi trapností a nečekaným zjištěním, že jsme si každá tu situaci představovala jinak.
„Jo, jasně,“ řekla jsem. Poslala jsem peníze přes aplikaci a usmála se. Vše bylo navenek v pořádku. Pokračovaly jsme v konverzaci, i když už to nebylo ono. Nešlo o ty peníze. Nešlo ani o koláč, který jsem neochutnala. Šlo o ten pocit, že jsem v tu chvíli nebyla host, ale položka na účtence.
Možná jsem to moc řešila. Možná jsem měla říct na rovinu: „Hele, já měla jen kafe.“ Ale něco ve mně se vzepřelo. Nechtěla jsem dělat scénu kvůli pár korunám. Nechtěla jsem být ta, co kazí atmosféru. Tak jsem to nechala být.
Cestou domů jsem přemýšlela. Vlastně jsme si v poslední době psaly hlavně tehdy, když ona něco potřebovala. Kontakt, radu, pomoc s textem. Setkání tváří v tvář byla vzácná. A najednou mi došlo, že to „pojď na kafe“ nebylo pozvání. Bylo to zarezervované časové okno, do kterého se vešlo i to, že si s někým popovídám, ale všechno si platíme sami. Včetně iluzí.
Nepotřebuju, aby za mě někdo platil. Opravdu ne. Ale způsob, jakým to bylo provedeno bez zaváhání, bez diskuse, s naprostou samozřejmostí, mě zkrátka zarazil. Vzpomněla jsem si, jak jsme dřív chodily na kafe po škole, každá měla dvacku a dělily jsme se o jedno kapučíno. Nikdy nešlo o to, kdo co zaplatí. Šlo o to, že jsme spolu.
Dnes si každá zaplatíme to své. A možná i něco navíc.
A tak jsem došla domů, sundala kabát, položila telefon a uvařila si čaj. Bez účtenky. Bez koláče. Jen tak. A bylo to snad poprvé ten den, kdy jsem měla pocit, že jsem si opravdu na něco přišla.
